U radu se analizira Talesovo shvaćanje duše, uz primarno oslanjanje na Aristotelove kapitalne uvide i konzultiranje relevantnih doksografskih bilješki. Istraživanjem je utvrđeno da je Stagiranin miletskog fizičara, uzimajući u obzir njegovo navodno stajalište da kamen ima dušu zato što pokreće željezo, situirao u kategoriju mislilaca koji su smatrali da je duša načelo kretanja. Autor je zatim konstatirao da je mišljenje da je duša pomiješana u cjelini povezano s poznatom sintagmom koja se pripisuje Talesu: »sve je puno bogova«. Ako se (...) ove formulacije povežu s izjavama o kamenu magnetu i jantaru, onda se dobiva mogući zaključak da je, po Milećaninu, sve oduševljeno, tj. oživljeno, kako organski tako i neorganski dijelovi kozmosa. Konačno, ako ovi stavovi jesu autentično Talesovi, onda je on »rodonačelnik filozofije« i zbog toga što govori o jednosti čitave stvarnosti, odnosno zato što se na ovaj način vitalistički ustanovljuje jedinstvo cjeline svega. (shrink)

Aristotel je strogo lučio tri bitna načina života: bios poietikos, bios praktikos i bios theoretikos, te je smatrao da samo dva posljednja načina života ozbiljuju najviše dobro pomoću savršenih oblika znanja, i to najviše dobro kao ljudsko dobro pomoću razboritosti praktičnoga uma i kao božansko dobro pomoću mudrosti teoretskoga uma . Oba ta načina postizanja sreće ozbiljuju najviše dobro na svoj vlastiti način, i to praktični um etičko-političkim djelovanjem građana u državi, a teoretski um kontemplacijom kao težnjom za vječnim životom (...) bogova i promatranjem prvih principa i uzroka svih bića u pogledu njihova bitka. Poietički način života Aristotel, pak, rangira niže od praktičnog i teoretskog. Pa ipak, katkada i poietički način života proizvodi sretan život.Na primjeru Gadamerova razumijevanja mnogolikosti iskustva bitnih načina života i mnogolikosti znanja već u okviru poietičkog znanja, u ovom se radu nastoji pokazati da poiesis kao treći bitni oblik života obuhvaća ukupnost proizvodnog znanja, dakle kako znanje na kojemu počiva umjetničko stvaranje tako i znanje koje sve više tehnizira globalni svijet i vodi sudbonosnom razaranju i kobnoj uniformiranosti samoga svijeta.Posebna je Gadamerova zasluga što je u okviru fenomenološke i hermeneutičke filozofije obnovio vlastitost umjetnosti kao oblik znanja koje kao ljudsko razumijevanje čovjeku omogućuje da pomoću povijesnog mišljenja razvije povijesnom bitku i svijetu života primjereno znanje i na njemu utemeljeno življenje i djelovanje.Aristoteles hat strikt zwischen drei wesentlichen Lebensweisen differenziert – dem bios poietikos, dem bios praktikos sowie dem bios theoretikos – und war hiernach des Erachtens, lediglich die letzten zwei Lebensweisen verwirklichten das höchste Gut mithilfe der einwandfreien Wissensformen, und zwar das höchste Gut als das menschliche Gut mittels Klugheit der praktischen Vernunft und als das göttliche Gut mittels Weisheit der theoretischen Vernunft . Beide dieser Wege der Glückserlangung verwirklichen das höchste Gut in ihrer eigenen Manier, sowohl die praktische Vernunft durch ethisch-politische Handlung der Bürger im Staat als auch die theoretische Vernunft durch Kontemplation als Streben nach dem ewigen Götterleben und der Beobachtung der ersten Prinzipien und Ursachen aller Wesen bezüglich ihres Seins. Die poietische Lebensweise stuft Aristoteles jedoch niedriger ein als die praktische und theoretische. Dennoch bringt die poietische Lebensweise bisweilen ein glückliches Leben hervor.Am Beispiel von Gadamers Verständnis der Erfahrungsmannigfaltigkeit der wesentlichen Lebensweisen und der Wissensvielfalt bereits im Rahmen des poietischen Wissens ist man bemüht, in dieser Arbeit darzulegen, dass die poiesis als dritte wesentliche Lebensweise die Gesamtheit des Hervorbringungswissens erfasst, also sowohl das Wissen, auf dem das künstlerische Schaffen ruht wie auch das Wissen, das die globale Welt zunehmend technisiert und zur schicksalhaften Zerstörung sowie verhängnisvollen Uniformierung der Welt selbst führt.Ein beachtliches Verdienst Gadamers ist es, im Rahmen der phänomenologischen und hermeneutischen Philosophie die Eigentümlichkeit der Kunst als Form des Wissens regeneriert zu haben, welches als humanes Verstehen dem Menschen ermöglicht, anhand des geschichtlichen Denkens ein dem historischen Sein und der Lebenswelt adäquates Wissen fortzuentwickeln, und desgleichen die darauf aufbauende Lebensweise und Handlung. (shrink)

In the first part of this essay, the author discusses certain aspects of the Hindu and Buddhist philosophical and religious conceptions that could have made some impact on the European ethics before Schopenhauer. In the second part, he deals with various channels of possible Buddhist influence on Schopenhauer's ethical thought. Finally, in discussing Buddhist-Wittgenstein relationship, one is confronted with convergent, yet independent, responses to similar sets of problems. Independently, and less systematically than Buddhist philosophical schools, Wittgenstein indicates the way of (...) liberation that cures from the "metaphysical pain " emerging from inappropriate use of language. His own project, however, was not metaphysical, but meta-linguistic in a very specific sense. The philosophical "cure" from the language disease leads ultimately to the "purification " and "decontamination " of thought: in turn, the mind rests in peace and silence before the senseless, paradoxical questions of the moral, esthetical religious or metaphysical character. Ovaj esej se sastoji iz tri dela. U prvom delu autor razmatra izvesne aspekte hinduistickih i budistickih filozofskih i religijskih doktrina koje su mogle imati uticaja na evropsku etiku do Sopenhauera. Na primer, Pironov metod uzdrzavanja od suda ispoljava zapanjujucu slicnost s izvornim budistickim metodom meditacije. U evropskoj filozofiji slican metod je razvijen u Huserlovoj fenomenologiji, iako na jedan puno slozeniji teorijski nacin. Razmatranje postklasicnih, helenistickih moralnih doktrina vodi od problema izvora do nekih specificnih pitanja komparativne ili hermeneuticke prirode. Pa ipak, u povesti zapadne filozofije nije se jasno ukazalo na dug budistickoj etici sve dok Sopenhauer nije napisao Svet kao volja i predstava. U drugom delu rada autor se stoga bavi razlicitim tokovima moguceg budistickog uticaja na Sopenhauerovu eticku misao. Vrlo cesto Sopenhauerovi kljucni argumenti su pozajmljeni iz indijskih soterioloskih ucenja. S druge strane, on je u stanju da prilagodi ta orijentalna ucenja svojim vlastitim pojmovima i idejama. Izmedju njegove filozofije i indijskih filozofija moguce je uspostaviti odnos konvergentnosti. Iz toga je proizislo jedinstveno stapanje dveju perspektiva koje se ponekad oznacava i kao "evropski budizam". Za razliku od Sopenhauera Vitgenstajn ne upucuje ni na kakvo delo, ili odlomak iz hinduisticke ili budisticke literature. Stavise, tesko je braniti stav da je Sopenhauer imao ikakvu znacajniju posrednicku ulogu u budjenju Vitgenstajnovog interesovanja za budizam. Mnogo je, u stvari, lakse ukazati na vaznost Sopenhauerovog uticaja na "etickog" Vitgenstajna iz Tractatusa, nego utvrditi ikakvu slicnost izmedju sopenhauerovsko-budisticke i Vitgenstajnove eticke koncepcije. Raspravljajuci o odnosu izmedju Vitgenstajna i budizma, susrecemo se s konvergentnim, ali nezavisnim odgovorima na slicne vrste problema. Nezavisno, i manje sistematicno od budistickih filozofskih skola, Vitgenstajn ukazuje na put oslobodjenja sto leci od "metafizicke boli" zasnovane na nepravilnoj upotrebi jezika. Medjutim, njegov vlastiti projekat nije bio metafizicki, vec metalingvisticki u jednom vrlo specificnom smislu. Filozofsko "izlecenje" od bolesti jezika vodi, u krajnjoj liniji, do "ociscenja" i "dekontaminacije" misli. Kao rezultat toga, um nalazi spokoj i mir pred besmislenim, paradoksalnim pitanjima moralnog, estetickog religijskog ili metafizickog karaktera. (shrink)

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle možná (...) i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy. (shrink)

Doprinos žena u razvoju kulture direktno je povezan sa samim pojmom colere, koji se izvodi iz aktivnosti oko uzgoja biljaka i obrađivanja zemlje, u čemu su osnovnu ulogu u početku imale žene. Kao skupljačice žene su kopale i otkopavale biljke kopljem i naučile kako ih same mogu saditi. Time je započela kultura vrtova koja je u svijest ljudi trajno usadila pojam raja, mjesta na zemlji gdje je čovjek sretan, ali i dovela do spoznaje o načinu začeća djeteta. Od kulture vrta (...) do zemljoradnje bio je samo jedan korak, ali presudan za društveni status žena. S patrijarhatom, koji se gradi na spoznaji o očinskoj ulozi, nastupa zaborav doprinosa žena u stvaranju kulture. Koplje, oruđe u rukama žene, postalo je i ostalo isključivo oružje u rukama muškarca. Osim što je potisnuta iz povijesti, žena je optužena za gubitak raja na zemlji, a s vremenom proglašena i za opasnost koja može ugroziti ulazak u neki budući raj. Svoj vrhunac patrijarhat doseže u kapitalizmu, ali se upravo iz noseće ideologije kapitalizma otvaraju i brojna pitanja o patrijarhatu. Njegovo održavanje postaje smetnja daljnjem društvenom razvitku. Stoga su nastojanja oko reinterpretacije prošlih događaja nužna za nepatrijarhalnu rekulturalizaciju koja bi omogućila budućnost čovjeka i kulture.The contribution of women in the development of culture is directly linked to the very concept of colere, which originates from the activity regarding the growing of plants and agriculture, in which women had a significant historical role. As gatherers, women dug up plants and learned how to grow them themselves. This started a culture of gardening that permanently implanted the concept of paradise, a place on earth where humans are very happy, in the human conscience. It took just one step from the gardening culture to agriculture, key for mankind as much as the social position of women. The role of women in creating the basis for developed cultures is gradually forgotten. A spear, tool in the hands of woman, have became and remained exclusively weapon in the hands of man. Besides, she was accused for the loss of paradise on earth, and with time pronounced as the danger for a potential life in a future paradise. Patriarchate as the rule of chosen men, experiences its pinnacle in capitalism, but it is also in that period and its ideology where many questions arose about it. Its maintenance becomes an obstacle for future social development. Therefore, the attempts to reinterpret past events are necessary for unpatriarchal re-culturization, which would enable a future of both man and culture. (shrink)

Argumentace Tomáše Hříbka proti fenomenálnímu charakteru se opírá především o Dennettova stanoviska. Dennettem dlouhodobě preferovaná strategie při vypořádání se s tímto problémem je metodologický naturalismus. Tato strategie jistě přinesla své ovoce, zejména je-li řeč o otevření skutečně kritické diskuse na téma kválií. Problém vědomí je však v současnosti traktován spíše v rámci materialistické metafyziky, než z pohledu Dennettova metodologického naturalismu. Tato preference má své empirické, ale i filosofické důvody, o nichž jsme hovořili s Tomášem Marvanem v knize Vědomí a jeho (...) teorie. Protože Hříbkova monografie reaguje na některé názory z této knihy, komentuji Hříbkovy reakce a upřesňuji naše postoje. Zároveň se vyjadřuji k zařazení naší pozice v rámci materialistické metafyziky k materialismu typu B. V druhé části statě se zabývám problémem fenomenálního charakteru vědomé zkušenosti a snažím se argumentovat, že tento těžký problém nelze odstranit pouze tím, že se prokáže neudržitelnost tradičního chápání kválií. (shrink)

Ovaj članak ide protiv struje akademskog diskursa odgovarajući na naslovno pitanje negativno. Ovaj suprotni odgovor nije zamišljen da potkopa stav da je ljubaznost dobra stvar; niti je, međutim, primjer puke filozofske sklonosti za igru riječima. Tvrdim da shvaćanje ljubaznosti kao vrline više zamagljuje nego rasvjetljuje, iz razloga što zanemaruje različite razlike koje nam pomažu razumjeti moralni jezik i postići „kreposnu pismenost“. U radu dajem pregled relevantne psihološke literature prije nego što se prebacim na filozofske izvore. Nakon toga ocrtavam alternativne načine (...) na koje dosljedni etičari vrline mogu reći sve što žele reći o ljubaznosti, koristeći mnogo bolje utemeljene i manje nejasne pojmove. Nudim pogled na ljubaznost kao klasterski pojam u istom smislu kao što je Wittgensteinov pojam igre. Na kraju, iznosim neke implikacije ovog stajališta za praktične izazove za razvoj karaktera. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Mišljenje koje ukazuje na značenje posrednika u procesu spoznaje jednim svojim dijelom ulazi u područje gnoseologije. Probijajući se do biti promišljanoga, te odstranjujući ono što pripada posrednicima u procesu spoznaje, ovo je mišljenje dijelom i svojevrsna »proširena hermeneutika «. Proučavajući napredovanje spoznaje o posredovanosti same spoznaje, te napredovanje iskustva u kontekstu medija posredovanja, ovo je mišljenje i svojevrsna fenomenologija. Sabirući u sebi teorijsko, praktičko i poetičko, filozofija medija želi biti mišljenje koje nije određeno slikom, gramatikom, pojmom, kontekstom, performanceom, psihologijom nastupa, (...) tehnologijom – ali sve to želi imati u sebi sačuvano i nadvladano. Transmisija znanja više nije samo stvar riječi. Nakon lingvističkog obrata i ikoničkog obrata, sve smo bliže shvaćanju da je i jednom i drugom obratu u osnovi bio medijski obrat. (shrink)

Plato claims that “philosophy begins in wonder”. To genuinely question the unquestioned opens a hole in the floor of certainty. This feeling is the prerequisite to true philosophical thinking. However, paradoxically, it is often the absence of irreverence that prevents true awe. In order to provoke moral seriousness in students, it is common to inadvertently “flatten” the moral world by injecting seriousness into everything; however, when everything is serious, nothing is serious. This paper explores the role of conceptual and tonal (...) irreverence, and situates this topic more generally within the role of humor in pedagogy. Finally, the presentation demonstrates connections to social justice and the ways that educational reform, in flattening the moral world, have omitted the opportunity to generate wonder and reverence. Platon tvrdi da “filozofija počinje s čuđenjem”. Istinsko preispitivanje neispitanoga izaziva nesigurnost. Taj osjećaj preduvjet je istinskom filozofskom mišljenju. Međutim, paradoksalno, često je upravo nedostatak humora ono što sprječava istinsko čuđenje. Kako bi se izazvala moralna ozbiljnost u studenata uobičajeno je da se nehotice moralni svijet predstavi dosadnijim nego što uistinu jest, dajući svemu ozbiljan predznak; no ništa nije ozbiljno kada je sve ozbiljno. Ovaj rad istražuje ulogu konceptualnog i tonalnog humora te ovu temu općenitije pozicionira u sferu uloge humora u pedagogiji. U konačnici, prezentacija prikazuje veze s društvenom pravdom i načinima na koje je obrazovna reforma, putem prikaza morala kao ozbiljne teme, propustila priliku za stvaranje čuđenja i poštivanja. (shrink)

U suvremenom svijetu sve je više visoko stresnih zanimanja. Često se među tim zanimanjima izostavlja ili zaboravlja izuzetno stresan posao pomoracā, čiji radni uvjeti posjeduju više izvora stresa. U članku autori sugeriraju dvije ideje koje bi pomorcima mogle pomoći u lakšem svladavanju poslovnih izazova. Prvi prijedlog je antistresni program koji sprječava uzroke nastanka stresa, kako u poslu tako i u ostalim segmentima života. Drugi prijedlog su radionice za kritičko promišljanje pomoću kojih bi se kod pomoraca mogla poboljšati komunikacija, uravnotežiti međuljudski (...) odnosi, povećati motivacija za profesionalne izazove i usavršavanje, olakšati lociranje problema i njegova rješenja, te smanjiti posljedice stresa.In the modern world there are more and more highly stressful occupations. Often among those professions people omit or forget a very stressful job of seafarers, whose work conditions have multiple sources of stress. The authors suggest two ideas which could help seafarers to overcome work challenges more easily. The first proposal is anti-stress program that prevents the causes of stress, both in professional and other parts of life. Other proposal suggests workshops for development of critical thanking with which participants could improve their communication, facilitate locating of the problem and its solutions, and reduce the effects of stress. (shrink)

Ako je u antičkom polisu Platona brinulo što se građani samodovoljno oslanjaju na vlastita uvjerenja o vrlinama, ne tragajući za znanjem, današnjeg žitelja globalnog pseudopolisa opčinjavaju simulirane informacije, slike i uvjerenja koja nezamislivim bujanjem kreiraju društvenu svijest. U sjenci masmedijskih pećina uočavaju se obrisi transformirane demokracije koja je sve izloženija silovitim naletima megakorporativnih interesa, dominantnih geopolitičkih utjecaja, kulturnog determinizma i redefiniranog vjerskog fundamentalizma. Usamljenom pojedincu na Agori sve je teže formirati i sačuvati vlastito mišljenje, ideje i vrijednosti. Infoprostor je pokriven (...) globalnom mrežom informacija i podataka, dok čin razmjene simboličkih sadržaja od čovjeka preuzimaju strojevi! Sloboda izražavanja medija je kisik otvorenog, javnog komuniciranja, stup demokratskih građevina, ali problem je u činjenici što čuvari informacijskih ulaza i dalje stražare, ovoga puta pred cyberprostorima.If Plato was upset that people leaned on their own convictions about virtues, without seeking knowledge, present resident of global pseudopolis is obsessed by simulated information, pictures and convictions, which create social consciousness with their hyperproduction. In shadow of massmedia’s caves, contours of transformed democracy can be seen. This democracy is more and more exposed to the interests of megacorporations, dominant geopolitical influence, cultural determinism, and redefined fundamentalism. Under such circumstances, to some lonely individual, “in Athena’s Agora”, is even more difficult to form and keep his or her own opinion, ideas and values. Infospace is covered by global network of information and facts; the process of symbolic exchange is taken off humans by machines. Freedom of speech in media is the air of open, public communication, the pillar of democratic structures, but problem is that watchmen of “information gates” still standing guard, but this time in front of cyber spaces. (shrink)

Suvremena umjetnost izgubila je svoju likovnost, a ostala joj je samo vizualnost. S druge strane, prijelaz od likovne moderne ka nelikovnoj suvremenoj umjetnosti donio je i mnogo novosti; jedna od njih je tzv. ‘probijanje četvrtog zida’. Radi se o kazališnom terminu koji označava trenutak kada se gledatelj na neki način interaktivno uključuje u predstavu, a likovi pokazuju svijest da su likovi u predstavi. Upravo će suvremena umjetnost istraživati postupke brisanja granica između umjetničkog i svakodnevnog čina, sugerirajući kako »sve je umjetnost« (...) i »svaki čovjek je umjetnik«. Novo je doba donijelo otuđenost javnosti od znanosti i umjetnosti, ali i nova filozofska tumačenja medijskog krajolika i hiperrealnosti postmoderne. Hiperrealne postaju i digitalne igre, od kojih se neke temelje upravo na rušenju »četvrtog zida«. Zbunjene reakcije na tehniku rušenja »četvrtog zida« variraju u rasponu od verbalnih reakcija na performance, preko previše doslovnog shvaćanja filmova pa sve do tragičnih nesreća, čak i samoubojstava povezanih s određenim digitalnim igrama. To da stvarnost oponaša hiperstvarnost postalo je uobičajeno, ali otvorilo se i pitanje: može li suvremeni pojedinac s time izaći na kraj? Modern art has lost its artistic character; only its visual aspect remains. On the other hand, the transition from modern fine arts towards non visual contemporary art has brought a great deal of novelties; one of these is “breaking the fourth wall”. This is a theatre term referring to moments when viewers become interactively involved in a play, and the characters become aware that they are characters in a play. Modern art has explored processes by which the border between artistic acts and everyday acts is erased, suggesting that “everything is art” and “every man is an artist”. The new era has caused the public to become alienated from science and the arts, but has also provided new philosophical interpretations of media landscapes and the hypperealism of the post-modern. Digital games are also becoming hyperrealistic, and some of these are founded on demolishing the “fourth wall”. Confused reactions to techniques of breaking the “fourth wall” vary from verbal reactions to a performance and excessively literal perceptions of film to tragic accidents or even suicides connected with particular digital games. Hyperreality mimicking reality has become commonplace, however the question arises: can the modern individual deal with this? (shrink)

Since the 2020 COVID-19 pandemic, the term virtual has become one of the most used in media and everyday speech. There is an increasing amount of research done on this new reality, and the results are still to be published. However, it is insufficiently known in scientific periodicals that the concept of virtual reality, enabled by information technology, has existed in the sociological literature since the 1990s when Castells introduced it to the theory of network society. Therefore, the paper's primary (...) goal is to consider basic concepts such as virtual reality, real virtuality, virtual communities, virtual sociability, and networked individualism. We will also briefly look at the forgotten classical notion of community as a fundamental form of sociability defined by the sociologist F. Tönnies, which re-enters the focus of scientific interest, without a clear and sociologically known classical definition. Starting from this framework, the paper examines the key question of whether these new virtual communities are indeed communities in the classical sense of the term or whether it is a form of networked individualism. Pojam virtualno je pojavom COVID-19 pandemije 2020., postao jedan od najkorištenijih u medijskom prostoru i u govoru svakodnevice. Sve je više i istraživanja o novoj stvarnosti, čiji rezultati se tek očekuju. Međutim, nedovoljno je poznato u domaćoj znanstvenoj periodici da koncept virtualne stvarnosti koju omogućava informacijska tehnologija, postoji u sociološkoj literaturi od devedesetih godina, kada ga u teoriju umreženog društva uvodi Castells. Stoga je glavni cilj rada prikazati i razmotriti neke osnovne pojmove kao npr. virtualna stvarnost, stvarna virtualnost, virtualne zajednice, virtualna društvenost i umreženi individualizam. Kratko ćemo se osvrnuti i na zaboravljeni klasični pojam zajednice kao temeljne forme društvenosti definirane od sociologa F. Tönniesa, koji ponovo ulazi u fokus znanstvenog interesa, bez jasne a u sociologiji poznate klasične definicije. Polazeći od tog okvira, u radu se propituje ključno pitanje, jesu li te nove virtualne zajednice uistinu zajednice u klasičnom smislu značenja pojma, ili je riječ o nekom obliku umreženog individualizma. (shrink)

U članku se na temelju teze njemačkoga teoretičara i pionira filozofije tehnike, Ernsta Kappa, o projekciji organa prilikom početnoga stvaranja oruđa, nastoji pokazati kako ta teza ima svoje implikacije još i danas, posebice u pogledu njezine reverzibilnosti. Naime, kada Kapp tvrdi da su sva oruđa nastala tako što je čovjek promatrao svoje organe i njihovu funkcionalnost, a da je među svim organima napose ruka oruđe svih oruđa, onda isto tako valja ustvrditi kako se je danas od projekcije organa prispjelo tome (...) da je čovjek s aspekta tehnike dospio u poziciju da projicira tehnički sofisticirana oruđa za zamjenu ljudskih organa. Sve je prisutnija pojava zamjene ljudskih organa kao pripomoći i u mnogočemu olakšavanja čovjekova života, ali isto tako i svjesne i koordinirane kiborgizacije i robotike s ciljem pospješivanja i unaprjeđenja toga istoga života do razine izazivanja novoga stupnja njegove evolucije. Tako se stvaraju aktualni okviri filozofije tehnike, koja je uvelike započela sa naznačenom Kappovom tezom. (shrink)

U ovom tekstu pokusacu da protumacim promene kod Nea, glavnog lika trilogije Matriks, na zaledju Platonovih i Dekartovih ideja, kao i Hegelovih iz Filozofije istorije i Fenomenologije duha. Iako?filozofski?, Matriks nije razvucen niti dosadan film: umesto da beskrajno pricaju, likovi neprestano rade i taj ih rad menja. Suprotno rasirenom misljenju, ova interpretacija ne nalazi Dekartovu radikalnu sumnju u prvom delu trilogije, vec ga vidi kao dosledni platonizam. No, u njemu ima kartezijanskih motiva. Rezultat prvog dela jeste hegelovska nesretna svest. Sve (...) je to tek priprema za kljucni momenat cele trilogije, tj. dijalog Nea i Arhitekte. Neova odluka da odabere spas Triniti protumacena je u Hegelovim kategorijama beskonacnog prava subjekta da zadovolji sebe u onom sto radi; zbog toga je sesti Neo nov. Nakon pokazivanja razlika u ciljevima Nea i Agenta Smita, kao i preobrazaja ciljeva ljudi, treci deo teksta bavi se samim krajem Matriks revolucija i analizira ga koristeci Marksove ideje, s referencama na Platona i Nicea. (shrink)

Što je manje ograničenja s kojima se susrećemo u umjetničkom stvaranju, to je veća naša umjetnička sloboda; kako tehnologija napreduje i pruža nam sve više opcija i sve veću kreativnu fleksibilnost, tako naša umjetnička sloboda cvjeta. Tako glasi narodna mudrost o ovom fenomenu. No je li ta mudrost doista mudra? Mnogi umjetnici i teoretičari umjetnosti smatraju da nije; za Stravinskog, “[š]to više ograničenja namećemo, to se više oslobađamo lanaca koji sputavaju duh”. U radu razmatram ortodoksno gledište i ovu alternativnu perspektivu (...) kroz analizu ograničenja koja proizlaze iz fizičkih, psiholoških i tehnoloških čimbenika, kao i iz heterogene skupine rutinskih praksi koje nazivamo "konvencijama". Kako bih produbio analizu, oslanjam se na perspektivu "rješavanja problema" u umjetničkoj kreativnosti, ispitujući međudjelovanje između izuma i konvencija u umjetnosti, koristeći različite primjere iz filma i rock glazbe. Prema teoriji Jona Elstera, problemi s kojima se umjetnici suočavaju proizlaze iz mješavine izabranih, nametnutih i izmišljenih ograničenja; prema teoriji Davida Bordwella, ti se problemi mogu riješiti replikacijom, revizijom, sintezom ili odbacivanjem postojećih rješenja. Zaključujem da ni pučka teorija, ni alternativna teorija nisu točne; umjesto toga, postoji "idealna zona" umjetničke kreativnosti smještena između onemogućujućeg viška opcija i sputavajuće oskudice istih. Tvrdim da Stravinskijeva protu-teorija umjetničke kreativnosti, iako nije doslovno istinita, djeluje kao "sretna neistina" – epistemološki vrijedna pretjerana korekcija. (shrink)

»Sve što postoji u onom drugom je drugačije nego u sebi« . Ljudski svijet je posredovani svijet te može biti posve odvojen od onoga što je svijet u sebi, a što se danas naziva neposrednošću, životom, autentičnom egzistencijom. Racionalnost, simboličko mišljenje, jezik, povezuju nas s realnošću, ali prepušteni sebi samima zarobljavaju beskonačnu različitost stvarnosti i supstituiraju bogatstvo života hiperrealnošću i ekstenzijama .Izgubljeni smo u simbolima jer nam nedostaje, kaže Kuzanski, tankoćutnost za razlikovanje simbola od onoga što oni simboliziraju. Kant to (...) proširuje na razlikovanje svijeta za nas od svijeta po sebi, upozoravajući da je naše iskustvo svijeta određeno naočalama kroz koje ga gledamo. Kuzanski nam nudi naočale koje omogućuju spomenutu tankoćutnost. Uspoređuje ih s dragocjenim kamenom berilom kroz koji postaje vidljivo ono što je inače nevidljivo. To je medij tankoćutniji od jezika. Za Platona njegovo poznavanje bijaše uvjet da se uđe u Akademiju.“Whatever exists, exists otherwise in something else than it exist in itself” . The world of man is a mediated indirect world and it can exist completely separate from what the world in itself is, the latter being referred to today as immediacy, Life, authentic existence. Rationality, symbolic thought, and language connect us to the reality, but when they are left to themselves they reduce otherwise infinite variety within the reality and substitute the richness of life with hyperreality ad extensions .We are lost in the world of symbols, according to Cusanus, because we lack the sensibility to differentiate the symbol from the signified symbolized. Kant extends this to the opposition between the worldforus and the worldperse, thereby pointing out that our experience of the world is determined by the spectacles through which we see it. Cusanus on the other hand offers the spectacles that enable us to achieve the before mentioned sensibility, comparing them to the semiprecious stone beryl, which enables otherwise invisible objects to become visible if observed through the stone. The concerned medium is thus more sensible than language. Plato made the cognition of this medium a prerequisite for entry into his Academy. (shrink)

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Iako je filozofija prosvetiteljstva rodjena u Nizozemskoj i Engleskoj u kasnom 17. i ranom 18. veku, postojali su znacajni problemi u definisanju slobode. Do sredine 18. veka, pod uticajem?nacionalnog merkantilizma?, sloboda se poimala u sve vise kolektivistickim crtama, doprinoseci stvaranju politicke opcije nacionalnog liberalizma. Zbog toga su u drugoj polovini 18. veka ove dve zemlje progresivno gubile znacaj za pokret prosvetiteljstva, da bi na njegovo vodece mesto dosle dve nove zemlje, koje su otvarale novu politicku opciju demokratskog liberalizma: Sjedinjene Americke (...) Drzave i Francuska. Ipak, individualna sloboda se tokom svog filozofskog i insitucionalnog uspona u doba prosvetiteljstva suocavala ne samo sa jednom, nego sa dve opasnosti: s jedne strane, od opasnosti nestajanja u nacionalnoj slobodi, i, s druge strane, od opasnosti postajanja neobuzdanom i destruktivnom. liberalizam koji je stasavao u Engleskoj u 18. veku postao je svedokom prve opasnosti, dok je druga opasnost nastala pod okriljem Francuske revolucije. Francuzi su prvi u modernoj epohi shvatili da je svetlost slobode prejaka da bi se bez znatnih mera opreza koristila u izgradnji liberalnog civilnog drustva. Zato je odredjeno umeravanje moralo da bude preduzeto. Ideja covecnosti, tj. prava coveka, na kraju je pronadjena kao najbolja za resavanje zadatka ocuvanja individualne slobode, bez zrtvovanja socijalnih veza medju slobodnim individuama. PR Projekat Ministarstva nauke Republike Srbije, br. 149029: Prosvecenost u evropskom, regionalnom i nacionalnom kontekstu - istorija i savremenost i br. 179049: Politike drustvenog pamcenja i nacionalnog identiteta - regionalni i evropski kontekst. (shrink)

Sve vece zanimanje Arapa za arapske prevode sa grckog jezika od 8. veka interpretirano je kao znak humanizma u islamu. Ovo je uporedivo sa humanistima u Evropi koji su od 14. veka smatrali grcku i latinsku knjizevnost osnovom duhovnog i moralnog obrazovanja. Mora se postaviti pitanje, da li je u islamskoj kulturoloskoj sferi razvijan slican ideal edukacije koji je u skladu sa islamskom religijom. Opazena tenzija izmedju humanista antickog razdoblja i hriscanstva poseduje paralelu u tenzijama izmedju islamske religioznosti i racionalnog (...) islamskog svetonazora. Ipak, postoje prosli i sadasnji pristupi koji ce razvijati obrazovni ideal, koji se moze uporediti sa evropskim konceptom moralnog oblikovanja pojedinca. Kur??n i islamska tradicija ne sprecavaju slobodni razvoj licnosti i kreativnu odgovornost ukoliko je njihova istoricnost uzeta u obzir i ukoliko nisu uzdignuti do nepromisljene norme. (shrink)

Příspěvek se snaží ukázat, jaký dopad mělo poznávání přírody Nového světa na utváření specific- kých podob raně novověké vědecké kooperace a vědy obecně. Záměrem textu je prezentovat originální metody a formy vědění, které v souvislosti s kooperativním poznáváním Nového světa především ve Španělsku vznikaly a jež v soudobé Evropě neměly obdobu. Studie tak chce poukázat na význam, který mělo poznávání Nového světa Španěly v procesu tzv. vědecké revoluce, resp. proměny vědecké praxe i teoretických episte- mologických schémat.

Uza sve teškoće pozicioniranja humanizma unutar povijesnog okvira, neslaganja oko definiranja njegove naravi, izvora i temeljnih motiva, kao i odnosa spram tradicija mišljenja, uputnim se čini usmjeriti humanistima samima i kroz njihove radove pokušati detektirati onaj novum humanističkog svjetonazora. U tome smislu ovaj će se rad temeljiti na djelu jednog humanista »prve generacije« i pisca utjecajnog pedagogijskog traktata.Petar Pavao Vergerije stariji , književnik, crkvenopolitički pisac i dužnosnik, na samome početku 15. stoljeća piše raspravu De ingenuis moribus ac liberalibus studiis koju (...) bilježimo kao svojevrsnu prekretnicu u filozofskome shvaćanju odgoja. Humanistički program kakav nudi Vergerije, u mudrosti vidi rezultat studija cjelovitog znanja i ostvarenje slobode. Dijalog s tradicionalnim vrijednostima osnova je razumijevanja vlastitoga vremena i njegovih vrijednosti, te zahtijeva slobodan studij kao jedini dostojan slobodna čovjeka. Odgoj pritom treba služiti svakidašnjici, a misao biti potkrijepljena i dopunjena djelom. Iako cijenjen kao prvi humanistički pedagogijski traktat, konfrontiran s misaonim naslijeđem srednjovjekovlja, Vergerijevo djelo i samo nastaje na tragu tradicije; pristupajući mudrima i sam postaje učeniji. Utoliko će i ovaj rad nastojati smjestiti Vergerijevo djelo u kontekst vremena njegova nastanka, kao i naznačiti utjecaj koji je imalo na promoviranje humanističkog svjetonazora.Against all difficulties of positioning humanism in frames of history, disagreements about defining its nature, sources and grounding motives, and also its relation to philosophical tradition, it seems recommendable to rely on humanists themselves and by studying their works try to detect the novum of humanistic way of perceiving the world. With that aim, this paper will be based on work of a “first generation” humanist and a writer of influential pedagogical treatise. Peter Paul Vergerio, Sr. , a writer, religiously political author and a dignitary, at very beginning of the 15th century writes the treatise De ingenuis moribus ac liberalibus studiis which we note as a kind of a milestone in philosophical understanding of education. Humanistic programme, offered by Vergerio, treats wisdom as an outcome of study in comprehensive knowledge and as achievement of freedom. A dialogue with traditional values is basic for understanding proper time and its system of values, and it calls for a free study as the only one that is worthy of a free man. Education should then be in service of every day life, and the idea should be verified and completed by an action. Although appreciated asthe first humanistic pedagogical treatise, being confronted to intellectual inheritance of the Middle-Ages, Vergerio’s work itself originates from tradition; admitting to the wise, he himself becomes wiser. For that reason this paper will tend to place Vergerio’s work in context of time when it was created, and to note the influence it had on promoting humanistic way of perceiving the world. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Rad je deo kritike vladajuceg diskursa o smrti i o umiranju. Razmotreni su dublji segmenti kod poimanja smrti u ideologiji levice i desnice. Kao neosnovano je uoceno i problematizovano antitotalitarno izjednacavanje vidjenja smrti kod komunista i fasista. Mistifikovanja i pravdanja zrtve koja je pala u slavu bozje volje, rasne krvi ili klase nisu istovetna. Razlicit je stupanj iracionalizacije i drugaciji je sadrzaj nade u spasenje. Razlicita politicka upotreba smrti prikazana je na primerima ideologije i prakse fasizma i socijalizma. Za razliku (...) od konzervativnog i melanholicnog gledanja da je smrt pravedna i nepotkupljiva otuda sto nas sve pogadja, levica istice da su smrt i umiranje nerazdvojivo povezani sa uslovima zivljenja. Vlast, a ne bog, ideoloski uoblicava strah od smrti, tumaci ga i koristi. Kriticka teorija vidi suocavanje sa smrcu kao deo emancipatorske prakse i kritike kapitalizma. Izneta kritika antitotalitarne neoliberalne tanatologije deo je istog nastojanja. PR Projekat Ministarstva nauke Republike Srbije, br. 149005: Drustveni akteri i drustvene promene u Srbiji 1990-2010. (shrink)

Ve své studii se pokouším zdůvodnit význam Husserlova základního rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými částmi v celku jeho filosofování. K tomu je potřeba popsat, jak toto rozlišení vyrůstá z obecné systematiky Logických zkoumání a jak je touto systematikou jakožto nástroj jejího vypracování předpokládáno. Abychom tento rozdíl pochopili musíme jej nejdříve zasadit do kontextu Husserlovy čisté logiky. V ní tento rozdíl patří zprvu do oblasti čisté logiky, která se nazývá formální ontologií, neboť každý předmět může být chápán jako aktuální nebo možná (...) část nějakého celku. Přihlédneme-li blíže, můžeme v oblasti částí rozlišit samostatné a nesamostatné části. Zatímco samostatné části mohou být myšleny mimo spojení se svými celky, nesamostatné se vzpírají jakémukoliv pokusu o toto uchopení, neboť je v jejich případě logicky absurdní. To nás přivádí k ideji obecného zákona, který vyjadřuje „logickou“ potřebu nesamostatných částí po doplnění. Tento zákon je založen v obecné povaze nesamostatné části a předepisuje, jakým způsobem se odehrává její doplnění a jaké druhy částí mohou toto doplnění uspokojit. Přitom kladu důraz na to, že podle Husserla je možno získat specifický obsah tohoto zákona pomocí variace, jež užívá bytí nesamostatné části jako index pro rozlišení mezí neboli nejnižší species částí, které jej mohou doplnit. Takový popis výrazně napomáhá pochopení smyslu pojmu variace a fundace v Husserlově filosofii. Dále se pokouším ukázat, že Husserl používá tento pojem obecného zákona a variace v oblasti formální logiky, aby vysvětlil ideu syntaktických zákonů a že jej využívá i v průběhu svého pozdějšího vypracování materiálních ontologií, aby vysvětlil syntetické soudy apriori. Nakonec poukazuji na určitou obtíž, která se objevuje, chceme-li chápat rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jako skutečný formálně ontologický rozdíl. (shrink)

Stota je obljetnica obnove olimpijske ideje postavila pitanje o europejstvu olimpijskog ideala u globaliziranoj stvarnosti – stota je Olimpijada, 1996. godine, bila poklonjena rodnom gradu tvrtke Coca-Cola, dok Atena sve do 2004. godine nije dobila priliku proslaviti obljetnicu, a Olimpijske igre 2008. godine održale su se u Kini. Olimpijska je ideologija u kineskom kontekstu poprimila oblik slavljenja dične kineske tradicije. Rad analizira pitanja vezana uz te zadnje Olimpijske igre te ih istražuje iz perspektive interkulturalne filozofije. Kao prvo, analizira se ideja (...) grčkog podrijetla Olimpijskih igara u svom imanentnom kasnodevetnaestostoljetnom eurocentričnom kontekstu te ju se uspoređuje s kineskom reinterpretacijom. Kao drugo, ideje usavršavanja tijela uspoređuju se u tim dvjema tradicijama , pri čemu je posebna pažnja poklonjena vezi između vlastitog rada na tijelu i interesa države/nacije. Naposljetku, olimpijska se ideologija analizira kroz svoj odnos prema interkulturalnim pitanjima te su Olimpijske igre u Pekingu 2008. godine interpretirane kao znak smjene paradigme u olimpijskoj ideologiji.The 100th anniversary of the revival of the Olympic idea questioned the Europeanness of the Olympic ideal in the globalised reality – the 1996 centennial Olympics were given to the hometown of Coca-Cola Company, and it wasn’t until 2004 that Athens got the chance to celebrate the anniversary, while the 2008 Olympics went to China. In Chinese context the Olympic ideology was refurbished into a celebration of the glorious Chinese tradition. The paper analyses the issues brought about by this last Olympic Games and examines them through the perspective of intercultural philosophy. First, the idea of Greek origin of the Olympics is analysed in its immanent late 19th century Eurocentrist context and compared to its Chinese re-interpretation. Secondly, the ideas of cultivation of body are compared in the two traditions with special attention given to the connection between self-cultivation and the interests of the country/nation. Finally, the Olympic ideology is analysed through its attitude towards inter-cultural issues and the Beijing 2008 Olympics are interpreted as an indication of a paradigm shift in the Olympics ideology. (shrink)

Záměrem textu je vyložit pojem komplexity v křesťanské evoluční teorii Teilharda de Chardin. V úvodu je nastíněna Teilhardova metoda pracující s hodnotovým aspektem a rozlišující tři kvality bytí (jednotu, různorodost a intenzitu vztahů), které v evoluci narůstají. Hlavní část článku tvoří pokus o nalezení kritéria komplexity různých celků a organismů na základě těchto tří kvalitativních aspektů. V závěru textu je načrtnuto hlavní teologické téma Teilhardovy teorie: Bohem stanoveným cílem evoluce založené na sebeorganizaci je umožnit kreativitu a svobodu na každé z (...) evolučních rovin, a to v míře podle dosaženého stupně komplexity. Na úrovni noosféry dosahuje svoboda své plnosti a starost o pokračování evoluce, včetně nalezení vlastního jedinečného příspěvku do komplexních celků lidských společenství, se stává vlastním úkolem člověka jako spolupracovníka na tvoření světa. The paper presents the concept of complexity in the Christian evolutionary theory of Teilhard de Chardin. First, the Teilhard’s method is presented, dealing with values and distinguishing three qualities of being (unity, diversity and intensity of relationships) which increase in the evolution. Author then attempts to find criteria of complexity of different systems and living entities, based on the three mentioned qualities. Finally, the main theological topic of Teilhard’s theory is sketched: Evolution is based on self-organization and its goal (determined by God) is to enable creativity and freedom at each evolutionary level according to the level of attained complexity. At the level of noosphere, freedom reaches its fullness; the concern of human being as a co-worker on creation of the world with advancing evolution becomes his main task, including the search for one’s own unique contribution to the complexity of the human systems. (shrink)

Iako je tek u Kantovoj kritickoj filozofiji pojam "uma" dobio precizno znacenje i jasno omedjeno podrucje svog vazenja, ovaj termin ima dugu genezu u evropskoj duhovnoj istoriji. Koreni pojma uma nalaze se u grckom pojmu logosa i mogu se svesti na sest osnovnih znacenja kojima se oznacava logicka struktura ljudskog misljenja i racionalna struktura sveta. Anaksagora je sveopsti duhovni princip nus smatrao izvorom svekolike racionalnosti. Kod filozofa Stoe izraz logos spermaticos predstavlja aktivni princip koji deluje na pasivnu materiju da bi (...) se stvorio svet. Za Stoike pojam logosa cini temeljni princip celokupnog morala. U hriscanskoj teologiji bog je logos, sveti duh - pneuma, dusa. U novovekovnoj filozofiji osnovna znacenja grckog logosa preuzeli su latinski termini "intellectus" i "ratio". Ovi pojmovi sasvim jasno ocrtavaju dve glavne linije evropskog misljenja koje karakterise neposredno i posredovano diskurzivno shvatanje istine. Kant je prvi u istoriji filozofije uveo bitnu razliku izmedju razuma i uma (Verstand i Vernunft). Razum je analitican i apstraktan, a um je izvor apriornih principa kojima se povezuje i utemeljuje celokupno nase saznanje i volja. Stoga Kant razlikuje teorijski i prakticki um. Za razliku od teorijskog uma, cije pojmove i nacela primenjuje, prakticki um ima primat jer za njega ima prakticki realitet i ono sto je teorijski nesaznatljivo (sloboda, bog i besmrtnost duse). Primat praktickog uma u svom Ucenju o nauci posebno je naglasio Fihte. Um je za njega cista svrsishodna delatnost. Potpunu artikulaciju ideja uma dobija u Hegelovoj filozofiji apsolutnog duha. Kod Hegela um je pre svega svetski princip a ne samo ljudska sposobnost. Za razliku od Kanta ciji um je u osnovi statican, bitna novina Hegelovog shvatanja objektivnog uma jeste njegov dinamizam koji mu omogucava da u svom dijalektickom razvitku sve vise dolazi do svesti o "samom sebi". Ukljucujuci ideju progresa u svoje shvatanje uma Hegel je uneo jedan vrednosni elemenat u pojam umnosti i time omogucio povezivanje uma i etosa u epohi moderne. Najdublji razdor izmedju uma i etosa izazvala je moderna nauka, koja je s jedne strane svojim otkricima i novim saznanjima unapredila ljudski zivot, oslobadjajuci coveka od religijskog sujeverja i drugih oblika potcinjenosti, ali je s druge strane pokazala restriktivan odnos, ne samo prema svim vrstama vrednosnih sudova, vec i prema mnogim dimenzijama uma. Pozitivno znanje novovekovne nauke bez ikakvog etosa liseno je bilo kakve kriticke samosvesti o svrsi znanja, o tome kako se ono moze upotrebiti na dobro coveka i kako moze biti zloupotrebljeno. Za uspostavljanje humanisticke naucne kulture neophodna je reafirmacija veze uma i etosa u modernoj nauci. (shrink)

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme s (...) jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“). (shrink)

Sve do 20. stoljeća filozofija religije na Zapadu bila je zaokupljena religijskim konceptima koji su proizlazili iz judeo-kršćanske ili islamske tradicije. No, danas je jasno kako filozofija religije nema teologijskih i konfesionalnih granica te kako mora uzeti u obzir najširi mogući spektar religijskih fenomena. Pritom se kao jedan od centralnih problema pokazuje upravo pluralizam religija: može li filozofija religije ravnopravno pristupiti svih religijskim tradicijama i ponuditi zadovoljavajuću analizu? Jedan od najznačajnijih živućih filozofa religije, John Hick, želi dati jednu novu »interpretaciju (...) religije« i to ograničavajući je kako od naturalističkih tako i konfesionalnih interpretacija. Naziva je »filozofijom religijskog pluralizma« te je smješta u širi kontekst filozofije religije nastojeći pritom uvažiti fenomen religije u »pluralizmu njegovih formi«. Takva »pluralistička hipoteza« želi biti prihvatljiva »globalno-mislećim vjernicima svih tradicija«.Until the 20th century Western philosophy of religion was solely preoccupied with Judeo-Christian and Islamic religious traditions. However, it is clear today that philosophy of religion has no theological and confessional boundaries and that it is bound to consider religious phenomena in variety of its forms. One of its central problems is in fact religious pluralism: can philosophy of religion approach to all religious traditions on equal terms and offer an acceptable analysis? One of the greatest living philosophers of religion, John Hick, proposes a new “interpretation of religion” free of naturalist and confessional interpretations. Hick calls it “philosophy of religious pluralism” and sets it in broader context of philosophy of religion. His main concern is to encompass religious phenomenon in “pluralism of its forms”. This “pluralistic hypothesis” tends to be acceptable for the “global-thinking believers of all traditions”. (shrink)

Cílem knižní studie je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní pamět' určitého kolektiva a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s ostatními, (...) což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti. Vychází v edici Literární řada. (shrink)

Cilj ovoga istraživanja bio je ispitati povezanost osobina ličnosti, motivacije i strategija učenja kod učenika osnovnoškolske dobi. Ukupno 193 učenika ispunilo je Upitnik za ispitivanje osobina ličnosti kod djece, Upitnik za ispitivanje ciljnih orijentacija i Upitnik za ispitivanje strategija učenja. Rezultati istraživanja pokazali su da su učenici, u odnosu na učenice, skloniji ciljevima usmjerenima na druge i neakademskim ciljevima. Učenice, u odnosu na učenike, češće koriste meta-kognitivnu kontrolu i dubinsko procesiranje. Mlađi učenici važnijima su procijenili i ciljeve usmjerene na sebe (...) i na druge, a češće koriste i sve tri strategije učenja. Regresijske su analize pokazale da i osobine ličnosti i ciljne orijentacije učenika zasebno doprinose objašnjenju dijela varijance svih strategija učenja pri čemu su se od osobina ličnosti najvažnijim prediktorima pokazale savjesnost i emocionalna stabilnost. Ciljevi usmjereni na sebe značajni su prediktori meta-kognitivne kontrole i dubinskog procesiranja, dok su ciljevi usmjereni na druge značajan prediktor površinskog procesiranja. (shrink)

S razvitkom kapitalizma sve više se govori i piše o slobodnom vremenu, a njegovim komercijaliziranjem razvile su se unosne gospodarske grane: »industrija zabave«, turizam i sport. Kapital, međutim, slobodno vrijeme najprije prepoznaje kao vrijeme slobodno od rada, tj. kao besposlicu, a tek u najnovije doba – kada je naučio kako od njega profitirati – i kao vrijeme slobodno za učenje i stvaralaštvo, tj. kao dokolicu.Razlika između besposlice koja teži potrošnji i dokolice koja se ispunjava samodjelatnošću mnogima je još nejasna. A (...) tu se razliku često i namjerno prikriva da bi se slobodno vrijeme, s jedne strane, lakše komercijaliziralo i da bi se, s druge strane, poništio njegov društveno revolucionarni naboj. Tome služi i prikrivanje razlike između rada i samodjelatnosti, pa se postavlja pitanje: jesu li sportska natjecanja igra ili rad? Ili za primjer: igra li se nogomet, ili se nogomet radi?With the development of capitalism free time is more and more the subject of spoken and written word, and with its commercialization three profitable economy branches have developed: “entertainment industry”, tourism and sport. Capital, meanwhile, identifies free time as time free from work, or idleness, and only in recent time – when it learnt to make profit out of free time- time free for learning and creativeness, or as leisure.Difference between idleness, which leans towards consumption, and leisure, which fulfils itself with self-activity, to a great many is still obscure. And that difference is often and purposely concealed meaning to, on one side, commercialize free time more easily and, on the other hand, to quash its socially revolutionary surge. For that purpose is also the concealing of difference between work and self-activity, and the question is asked: are the sport competitions a game or a work? Or precisely: “Does one play football, or does one do football?”. (shrink)

Krajem 18. stoljeća, kad je donesen jedan od najpoznatijih političkih dokumenata, Deklaracija o pravima čovjeka i građanina, nije bilo teško pronaći odgovor na pitanje o onome »što« ljudskih prava, premda se time stupilo na tlo jednog u temelju drugačijega morala. Na ovaj ili onaj način ljudska prava su se izvodila iz uma, što znači iz jedne moći koja bi trebala napisati »Evanđelje čistoga uma«. Stoljeće i pol kasnije, 1948. godine, jedno takvo pitanje ne samo da je bilo manjkavo, nego je (...) u samo nekoliko godina djelovanja Opće deklaracije o ljudskim pravima postalo jasno da traganje za onim »što« ljudskih prava svaki dan iznosi na vidjelo sve brojnije i dublje nesuglasice. Stoga je predložen jedan strateški pomak: proglasimo pitanje o onom »što« prevladanim i posvetimo se onome »kako« ljudskih prava. Umjesto pozitivne zadaće predlažemo negativnu zadaću: Koje mišljenje može naštetiti onome »kako« ljudskih prava? U ovom se prilogu treba pokazati kako se kroz postmodernu uvuklo onto-teološko mišljenje koje djeluje kao leća koja iskrivljuje pogled na ljudska prava i time predstavlja jednu od najvećih suvremenih prijetnji za ljudska prava. (shrink)

Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa na (...) dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

Ekstremni permisivizam je gledište prema kojemu skup dokaza racionalno dopušta stav vjerovanja i nevjerovanja prema propoziciji. Ovaj rad iznosi novi argument protiv ekstremnog permisivizma, koji poboljšava sličan stil argumentacije Rogera Whitea (2005., 2014.). Whiteov argument je izgrađen oko principa da je odnos podrške između dokaza i hipoteze objektivan: tako da ako dokaz???? čini racionalnim da djelatnik vjeruje u hipotezu????, onda???? čini racionalnim vjerovanje????, za sve djelatnike. U ovom radu izgrađujem novi argument protiv ekstremnog permisivizma koji se poziva na logički slabije, (...) manje zahtjevno gledište o dokaznoj potpori, koje se može nazvati Relacijska objektivnost: je li skup dokaza???? vjerojatniji ako je???? istinit nego ako je???? neistinit je objektivna stvar i ne ovisi o tome kako bilo koji djelatnik tumači odnos između???? i????. Relacijska objektivnost bavi se isključivo uvjetnim vjerojatnostima koje se nazivaju likelihudovi i ne postavlja suštinska ograničenja na djelatnikove prethodna i posteriorna uvjerenja. Iz tog razloga, predstavljeni argument izbjegava standardnu ​​permisivističku kritiku upućenu Whiteovom argumentu. (shrink)

Bazův projekt je výzvou pro současnou epistemologii. Ve svém vzkříšení filozofické metody J. L. Austina a pozdního Wittgensteina se snaží podat alternativu k dnešnímu přístupu založenému na intuicích filozofů. Tradiční argumenty proti filozofii běžného jazyka jsou ukázány jako nedostatečné: stojí na nepochopení toho, co pro autory poloviny dvacátého století znamená „použití“ slova a „význam“ slova. Při aplikaci na dnešní epistemologické příklady a dilemata se tato ukazují jako špatně sestavená, dokonce i ve své nejmírnější, kontextualistické verzi. Zároveň se však Bazův přístup (...) svou radikálností dostává do prekérního vztahu k empiristické tradici. (shrink)

Tržište masovnih medija velikim je svojim dijelom okrenuto djeci i mladima. Sadržaji koji se nude mladima u masovnim medijima, nadilaze, u negativnome smislu, nekoć obrazovne i poticajne školske primjere edukativnih programa ili časopisa za djecu. U medijskome prostoru prevladavaju sadržaji koji vrijeđaju dostojanstvo mlade osobe, koji manipuliraju njihovim potrebama, te koji potiču mlade na izbor lišen svakih vrijednosti, gdje je sve relativno i ništa sigurno. Autorica propitkuje trendove u modernim medijima lišenima svake odgovornosti, obligacija i sankcija. Pokušava definirati značajke medija (...) 21. stoljeća u kojima je čovjekkonzument zatočenik medijske moći i utjecaja te traga za istinskim etičkim obzirom i smislom u medijima koji neće preskočiti čovjeka i njegove potrebe.The mass media market to its great looks of children and young people. Facilities that mass media provide to young people go beyond, in negative sense, once educational and moving examples of the school’s educational program or magazines for children. Mass media area is dominated by activities insulting the dignity of young people, manipulating their needs, and encouraging young people in depriving every choice of values, where everything is relative and nothing certain. Author researches trends in the modern media deprived of any responsibility, obligations and sanctions. She tries to define the 21st century media in which manconsumer is prisoner of media power and influence, and searches for true respect and ethical sense in the media who will not skip a man and his needs. (shrink)

Osnovna intencija istrazivanja je da retrospektivno sagleda promene u konstruktu pozeljnog modela zenskih rodnih uloga u periodu 'razvijenog samoupravnog socijalizma' (1970-tih), periodu strukturne krize socijalizma (1980-tih) i postsocijalistickom periodu srpskog/jugoslovenskog drustva, onako kako je on konstruisan u zenskom casopisu 'Bazar'. Kroz osnovne postavke teorijskog okvira istrazivanja pokusacemo da koncipiramo i priblizimo se pretpostavljenom novom komunikacionom modelu koji ce biti u stanju da u istrazivanje inkorporira sve promene nastale u samom procesu komunikacije izmedju emitera i recipijenta i time doprinesemo boljem razumevanju (...) sadrzaja poruke. (shrink)

Danilo Pejović je na Odsjeku za filozofiju, nakon Milana Kangrge, predavao estetiku od početka šezdesetih do početka sedamdesetih godina, kada je tu Katedru preuzeo Danko Grlić, zajedno s kojim je preveo Heideggerov tekst O bîti umjetnosti .U Pejovićevu promišljanju umjetnosti Heidegger je, kao i hermeneutika, bio glavni orijentir u razumijevanju umjetničkog djela preko paradigme jezika i u tom je kontekstu u suvremenoj filozofiji umjetnosti, posebno ukazujući i na značaj ekspresionizma, istraživao odnos umjetnosti i prirode, tehnike, oblika, zbiljnosti, osjećajnosti, razumljivosti i (...) slobode. Raspravljanje o mogućnosti umjetnosti Pejović uvijek postavlja u epohalni kontekst, ustvrđujući da je nakon smrti Goethea i Hegela umro i jedan svijet, koji s oscilacijama seže sve do Homerova doba, a Marx samo radikalizira Hegelovo pitanje o tome čemu još umjetnost,da bi se ono nakon Marxa, u doba tehnike, još više zaoštrilo.Pejović zastupa tezu da bez pojma slobode ne možemo dospjeti do toga što jest umjetnost, a živeći u svijetu prepunu oblika uništavanja ljudske slobode, gube se osjećajnost i ljepota kao pripadne umjetnosti.Danilo Pejović hat nach Milan Kangrga an der Abteilung für Philosophie vom Beginn der Sechziger bis zum Beginn der Siebziger Jahren Vorlesungen über die Ästhetik gehalten, als diesen Lehrstuhl Danko Grlić übernahm, mit wem er Heideggers Werk Der Ursprung des Kunstwerkes übersetzte.In Pejovićs Bedenken der Kunst war Heidegger neben der Hermeneutik der Hauptorientierungspunkt im Verstehen des Kunstwerkes mittels Sprachparadigma, und in diesem Kontext in der zeitgenössischen Kunstphilosophie, mit der besonderen Betonung auf die Wichtigkeit des Expressionismus, hat er die Beziehung zwischen Kunst und Natur, Technik, Formen, Wirklichkeit, Sensibilität, Verständlichkeit und Freiheit erforscht. Die Erörterung über die Möglichkeit der Kunst wird von Pejović immer in den Epochen-Kontext gesetzt, mit der Behauptung, dass nach Goethes und Hegels Tod eine Welt, die mit den Schwankungen noch vom Homers Zeitalter dauerte, gestorben ist, und Marx radikalisiert Hegels Frage darüber, warum noch die Kunst, nur dass diese Frage im Zeitalter der Technik nach Marx immer mehr verschärft wurde.Pejović vertritt die These, dass man ohne den Begriff der Freiheit das Wesen der Kunst nicht erreichen kann, und Leben in der Welt, die voll von Vernichtung der Freiheit der Menschen ist, führt zur Verlust der Sensibilität und Schönheit als angehöriger Kunst. (shrink)

Lemovo dílo Dokonalá prázdnota je sbírkou recenzí fiktivních autorů na neexistující vědecké práce. Patří sem i přednáška Alfreda Testy proslovená u příležitosti udělení Nobelovy ceny za fyziku. Je to vlastně rekapitulace kosmologického konceptu postaveného na objevu pozapomenuté myšlenky Aristida Acheropoula, která má vysvětlit silentium universi. Proč vesmír mlčí? Proč nám nikdo neodpovídá na naše výzvy posílané do mezihvězdných dálek? Proč je naše pátrání po mimozemských civilizacích neúspěšné? Testa ve své přednášce před posluchače postupně vrství fundamentální otázky vztahu matematiky a fyziky, (...) intertpretaci posledních objevů moderní kosmologie, vysvětlení fyzikálních zákonitostí teorie relativity a kvantové mechaniky včetně metafyzické otázky proč jsou právě takové. Protože Lem staví před čtenáře příběh vědeckého objevu, nabízí se možnost, vzít je zcela vážně nikoli jako fiction, ale jako science a podívat se na jeho jednotlivé komponenty očima soudobé vědy. (shrink)

Cílem studie je stručně přiblížit historii eugeniky a zmapovat problematiku novodobé eugeniky, její metodologie a s ní souvisejících technologických, sociálních a bezpečnostních problémů a morálních úskalí. Studie se také snaží rehabilitovat pojem eugenika, který má především kvůli nacistickým zločinům negativní konotaci, a ukázat, že jako vědecký obor má eugenika stále své místo ve vědě. Představeny budou především eugenické metody, jejichž prostřednictvím by bylo možné ochránit lidstvo před vyhynutím, ale které jsou zároveň velice rizikové a k vyhynutí lidstva mohou rovněž přispět. (...) Text se také věnuje nejzávažnějším argumentům příznivců i kritiků novodobé eugeniky. (shrink)

Cílem této studie je prozkoumat postavení metafory na poli zkoumání významu a následně představit potenciál metafory, a obrazných vyjádření obecně, zastávat pozici kritéria hodnocení teorií významu. Jako výchozí bod si práce bere několik vlivných pojetí metafory, na nichž ukazuje šíři bádání o metafoře a obraznosti a zároveň různorodost možných přístupů k vysvětlení těchto jazykových fenoménů. Dále je věnována pozornost několika sporným bodům opakovaně se objevujícím v různých teoriích metafory. Na základě analýzy těchto sporných bodů jsou předloženy argumenty zpochybňující předpokládanou odlišnost (...) mechanismů konstituování významu u obrazných a doslovných vyjádření. Následkem toho je pak vznesen návrh, zda by metafora, pro své kvalitativní a kvantitativní rysy, nemohla být chápána jako prubířský kámen teorií významu, tj. byla nástrojem k hodnocení těchto teorií, k jejich falsifikování, modifikování či přímo k jejich vytváření.The main aim of this study is to examine the role that metaphor plays in investigation of linguistic meaning and to present the potential of metaphor and figurative language in general to maintain a position of an evaluating criterion for theories of meaning. Several influential theories of metaphor are used as a starting point for this inquiry, to show how vast the field of investigation of metaphors and figurative language might be and how various approaches attempt to explain these language phenomena. I then focus on a number of problematic points repeatedly resurfacing in various theories of metaphor. My analysis of these problems issues in arguments questioning supposed difference between constituting mechanisms of literal and figurative meaning. Having this in place, I propose that, on account of its quantitative and qualitative features, metaphor could be understood as a touchstone of theories of meaning, i.e. the tool for their evaluating, refuting, modifying and even for creating new ones. (shrink)

Riječ “intelektualac” francuskog je porijekla, nastala krajem 19. vijeka. Stvorena tokom afere Dreyfus, uglavnom se odnosi na one mislioce koji su spremni da interveniraju u javnom forumu, čak i ako to znači da sebe izlažu riziku (Le Sueur 2001:2). Teoretičari kao što su Edward Said, Paul Ricoeur, Jean-Paul Sartre i Michael Waltzer dali su doprinos diskusiji o intelektualcima: intelektualca Said vidi kao kritički nastrojenog autsajdera, Ricoeur kao političkog edukatora, Sartre kao čovjeka od akcije, a Waltzer kao brižnog insajdera. Opisati intelektualca (...) na ovaj način, pak, ne spominje prostor unutar kojeg intelektualac djeluje, tj. građansko društvo. Upravo se u takvom prostoru ljudskog udruživanja i odnosnih mreža može promovirati kultura dijaloga, tolerancije, umjerenosti i uzajamno korisnog rješavanja sukoba, upravo onakva kultura kakva otjelotvorava stavove i vrijednosti demokratizacije. Mada intelektualac, onakav kakav je gore opisan, igra značajnu ulogu u održavanju dobro razvijenih demokratskih društava, u postkonfliktnim društvima, kakva su i kosovsko i bosanskohercegovačko, pojavljuje se potreba za intelektualcem koji je više od pukog kritičara društva, edukatora, čovjeka od akcije i saosjećajnog pojedinca. I tu na scenu stupa hiperintelektualac. Najupečatljivija karakteristika hiperintelektualca je možda upravo stepen u kojem se intelektualac bavi društvenom kritikom, političkim obrazovanjem, akcijom i “insajderizmom”, ne kao ideolog, već kao nestranačka fi gura. Društvena kritika i političko obrazovanje hiperintelektualca manifestiraju se na nestranački način, tako da se jasno čuje sve što je moguće i napadati i braniti, i sa jedne i sa druge strane. To je poseb-. (shrink)

Formálním cílem předloženého textu je připomenout sté výročí narození Stanisława Lema prostřednictvím jedné z dimenzí jeho díla. Dosažení tohoto cíle má podobu reflexe dostupných důvodů, které by objasnily, proč se Lem ve své literární formě v určitém období odmlčel a poté se již nevrátil k psaní literárních textů (románů a povídek) a dále psal již pouze teoretické a filozofické úvahy o tématech, která dosud byla předmětem jeho literární tvorby. Pokusil jsem se mapovat a shromáždit důvody, které Lem explicitně uvádí, a (...) rovněž možné důvody, které jsou spojeny s jeho teoretických zázemím, přesněji s četbou filozofických děl. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy zkušenosti (...) a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)