1. Tan'gun sinhwa ŭi wŏnhyŏngjŏk segyegwan kwa p'ungnyu chŏngsin -- 2. Wŏnhyo ŭi hwajaeng sasang kwa muaehaeng ŭi silch'ŏn -- 3. Ŭisang ŭi 'Hwaŏm ilsŭng pŏpkyedo' e nat'anan Hwaŏm sasang -- 4. Chinul ŭi Tono chŏmsu wa Chŏnghye ssangsu sasang -- 5. Sambong Chŏng To-jŏn ŭi Pulgyo paech'ŏk ŭi naeyong kwa sŏngkyŏk -- 6. T'oegye Yi Hwang ŭi ch'ŏrhakchŏk ipchang kwa 'Kyŏng' sasang -- 7. Kobong Ki Tae-sŭng ŭi hangmun chŏngsin kwa ch'ŏrhak sasang -- 8. Ugye Sŏng Hon ŭi Tohakchŏk (...) sam kwa hangmun yŏnwŏn -- 9. Yulgok Yi I ŭi Taedong sahoeron kwa ch'ŏrhakchŏk chihyang -- 10. Sŏgye Pak Se-dang ŭi Sirhakchŏk sayu ŭi kich'o -- 11. Namdang Han Wŏn-jin ŭi yŏksa insik kwa Chosŏn chunghwajuŭi -- 12. Sŏngdam Song Hwan-gi ŭi 'T'aegŭk tosŏl' haesŏk ŭi kibon ipchang -- 13. Kanjŏng Yi Nŭng-hwa 'Chosŏn Togyosa' ŭi haksulsachŏk ŭiŭi wa han'gye -- 14. Manhae Han Yong-un i pon chuch'e ŭi munje wa minjok chagyŏl ŭi wŏnch'ik. (shrink)

박세당의 경학사상에 대한 평가는 ‘반주자학’ 혹은 ‘탈성리학’적인 요소라는 경우와 그렇지 않다는 경우로 나누어진다. 그렇지 않다는 경우에는 박세당이 주자의 성리학을 완전히 부정하지 않았다는 주장, 박세당의 경학사상은 경학사적인 의미에서 접근해야 한다는 주장이 있다. 이 글에서는 박세당의 학문을 주자학 혹은 성리학이라는 틀을 통한 이해보다는 박세당 자신의 관점이 무엇이었으며, 그 관점에서 주자가 어떻게 이해되었는가를 밝히고자 한다. 박세당은 경문의 새로운 이해에 있어서 필요한 경우에만 주희의 주석을 비판 또는 수용하였다고 볼 수 있다. 그래서 박세당이 『사변록』을 저술하게 된 동기와 그 속에 나타나 있는 그의 경전 해석의 기본 (...) 관점을 통하여 그의 주희 이해 방식이 설명될 수 있을 것이라고 본다. 박세당은 학문에서 멀고 깊은 것은 가깝고 얕은 것을 통하여 도달할 수 있는 것이라고 보았다. 인간이 도달하기 쉽고, 헤아리거나 얻거나 알기 쉬운 것으로부터 공부를 시작해야 한다는 말이다. 그것을 버려두고 멀고 깊은 것을 탐구하게 되면 본령에서 어긋난 공부가 될 수 있다는 지적이다. 이것이 박세당의 경전 해석의 기본 관점인 ‘하학상달’의 방법이다. 박세당은 漢唐代의 잘못된 학문 경향을 바로잡은 공로는 바로 程朱學이며, 程子⋅朱子 두 선생에 의해 六經의 뜻이 다시 세상에 밝혀지게 되었다고 극찬하였다. 그리고 박세당은 육경의 이치는 하나지만 그것을 이해하는 길은 여러 가지이므로 朱子學도 그 중에 하나라고 인정하였다. 물론 자신의 방법도 그 중의 하나가 될 수 있기 때문에 『사변록』을 짓게 된 것이라고 밝혔다. 이 견해와 하학상달의 방법론이 박세당 경학의 기본 입장이며, 이 관점에서 박세당은 주희의 경전 주석을 이해하였던 것이다. 그러므로 박세당은 경전에 대한 기본 입장과 하학이라는 방법론을 통하여 유교 경전을 새롭게 해석하기 위하여 필요한 경우에 주희의 주석을 비판 혹은 수용하였다고 할 수 있다. (shrink)

There is never a shortage of celebratory and condemnatory popular discourse on digital media even in its early days. This, of course, is also true of the advent of Web 2.0. In this article, I shall argue that normative analyses of digital media should not take lightly the popular discourse, as it can deepen our understanding of the normative and axiological foundation(s) of our judgements towards digital media. Looking at some of the most representative examples available, I examine the latest (...) wave of popular discourse on digital media, focusing on the (new) worries and doubts voiced by the alarmists and the (new) hopes and dreams portrayed by the enthusiasts. I shall illustrate that various stances in the popular discourse on Web 2.0 are ultimately rested on different notions of the self. This conclusion entails an important lesson for our practice of critiques of digital media, as it entails that our critiques of digital media cannot be done without referring to a notion of the self. Hence, a normative enquiry of digital media should not only be about the moral and/or prudential goodness or badness per se; it should be about who we should be online, or which notion(s) of the self we should strive for. (shrink)

박세당(1629∼1703)은 조선시대에 유일하게 『장자』 전편을 주석한 『남화경주해산보』를 저술하고, 말년에는 斯文亂賊으로 지탄받던 인물이다. 본 논문의 목적은 조선시대에 주류사상이던 주자학의 집대성자인 주자(1130∼1200)와 박세당의 장자 인식의 비교를 통해 17세기 조선에서 『남화경주해산보』 저술이 가지는 의의를 究明하는 데 있다. 조선시대에는 주자학이 정통 교학으로서 부동의 위치를 차지하고 있었으므로 老莊을 비롯한 여타의 사상은 주자학과의 관계 속에서 논의되어야만 한다. 박세당의 장자 인식은 주자의 장자 인식에서 크게 벗어나지 않는다.『남화경주해산보』 저술은 주자의 장자 인식을 계승하여 적극적으로 심화시켰다고 할 수 있다. 이 때문에 노론 측에서 사문난적으로 비판할 때에도 『신주도덕경』과 『남화경주해산보』은 언급되지 않은 (...) 것이다. 그러나 또 다른 한편으로는 주자학에서 벗어나려는, 즉 탈주자학적 시도이다. 박세당은 장자가 유가와 대척점에 있다고 보지 않는다. 『남화경주해산보』를 통해서 첫째, 장자가 세상에 대해 지대한 관심을 가지고 현실을 냉철하게 직시하였음을 강조하고, 둘째, 父子와 君臣 간의 人倫 관계를 중시했음을 증명하여 유가사상과 상통점을 찾고, 셋째, 장자의 人性論을 새롭게 조명하여 유가 인성론을 재정립하고, 넷째, 장자사상을 응용하여 分黨과 禮訟論爭 등 소모적인 政爭에서 벗어나려고 한다. 박세당이 『신주도덕경』과 『남화경주해산보』를 저술하지만, 이는 補儒의 일환이고 본령은 유학이다. 그가 탈피하고자 한 것은 주자학의 절대화였지 유학 자체는 아니다. 주자학이 정통 교학이자 지배 이념으로 절대화되고 교조화되던 17세기의 조선에서 박세당의 『남화경주해산보』 저술은 매우 혁신적인 시도로서, 박세당이 주자학에서 벗어나 탈주자학의 선구자로서 정통 주자학자들과 지향점을 달리하여 독자적이고 진보적인 학문 세계를 구축하였음을 보여준다. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

이 논문의 목적은 율곡 이이와 서계 박세당이 노자와 장자의 마음 비움을 가지고 조정 의 붕당과 정쟁을 막기 위하여 순언 과 남화경주해산보 를 지었음을 밝히는 것이다. 조선시대에 성리학이 무르익으면서 사대부들은 그 명분론을 바탕으로 붕당으로 나누어지고 당파로 갈라져서 정쟁을 시작한다. 성리학이 절정에 올랐음에도 불구하고 조정이 계속 분 열되고 정쟁이 심화되는 것은 성리학의 내적 수양론이 그 한계를 넘어 더 이상 그 역할을 감당할 수 없음을 드러내는 것이다. 이이가 순언 을 지어 노자의 마음 비움을 강조한 것은 사대부들에게 새로운 내적 수양 론을 제시하여 붕당이 종국으로 (...) 치닫지 않기를 염원한 것이다. 또 서계가 장자 전체를 주석해서 장자의 마음 비움을 외치는 것은 비교적 이른 나이에 조정을 떠나는 자신의 마 음을 달램은 물론 남들도 마음을 비움으로써 명분에 집착해서 더 이상 정쟁을 일삼지 않 도록 하기 위한 것이다. 그래서 이 글에서는 조선조에서 노장의 마음 비움이 유학의 새로 운 내적 수양론으로 제시됨을 논증하는 것이다. (shrink)

Článek se věnuje srovnání podoby a vývoje sporu o vivisekce v Anglii a českých zemích, s důrazem na propojení protivivisekčního a ženského hnutí. První část textu na pozadí rozvoje medicíny popisuje okolnosti vzniku sporu a cestu, která vedla k přijetí první legislativy regulující experimenty se zvířaty. Druhá část představuje postoj F. P. Cobbeové, která je nejvýraznější ženskou postavu v tomto sporu. Třetí část mapuje situaci v českých zemích a nabízí důvody, které vysvětlují, proč se u nás v dané době organizované (...) protivivisekční hnutí nezformovalo. Autorka tvrdí, že klíčovou roli sehrálo pozitivní vnímání vědců, které pramenilo z jejich zapojení do procesu národního obrození. V poslední části textu jsou pak představeny názory na vivisekci dvou postav českého ženského hnutí na počátku 20. století, P. Moudré a E. Vozábové. Autorka ukazuje, že v dané době argumenty, které líčily experiment v medicíně jako nepotřebnou a neužitečnou metodu bádání, již nemohly být přesvědčivé. (shrink)

Článek se zabývá Schmittovou kritikou modernity a jejími antisemitskými přesahy, a to na pozadí způsobu, jimž Schmitt konstruoval centrální pojem své teorie politična  nepřítele. Koncept nepřítele se tak v Schmittově díle postupně vyvíjí. V předvýmarském období, v němž vznikají především významné texty Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen a Theodor Däublers "Nordlicht", je nepřítelem především moderní, individualistický člověk či moderní duch. V období výmarském se pak z nepřítele stává již nepřítel politična, kterého Schmitt bohužel a velmi (...) odpudivým způsobem identifikuje v textech nacistické diktatury s židovským myšlením příliš vázaným na abstraktní zákon. Závěr článku je následující: politická teorie Carla Schmitta je založena na antiindividualistické a téměř úplně negativní antropologii, která je doprovázená teorií sekularizace popisující proces neutralizace a depolitizace lidského života, který tak ztrácí na vážnosti. Tento způsob života postrádajícím jakoukoliv transcendenci a utápějící se pouze v obstarávání je pak pro Schmitta životem velmi bídným a neautentickým. Celou tuto komplexní problematiku pak článek hodnotí na pozadí vývoje německého katolicismu v 19. století, do jehož kontextu Schmitt náležel. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Článek se pokouší o koherentní interpretaci Quinových nečetných vyjádření na téma realismus. Autor konstatuje, že Quinovy názory vykazují různorodé tendence: Quine ve svých textech přechází od úvah, které bychom označili za idealistické , k pozici spíš realistické. Článek má dvě části. První je věnována Quinovu chápání positů a jeho tezím o naturalizaci filosofie a imanenci pravdy teorii. Druhá část pak obsahuje úvahu o Quinově známé tezi o nevymezitelnosti reference a jejích důsledcích pro otázku realismu. Autor dochází k závěru, že diskrepance (...) epistemologického a ontologického hlediska, přítomná v mnoha Quinových pracích, vede k permenantnímu rozštěpu dvou hledisek na realitu vnějšího světa, která se zdají být neslučitelná v jedné koherentní filosofické pozici. (shrink)

Příspěvek se zaobírá Toulminovým přístupem k argumentaci. Hlavním cílem je přitom představit tento přístup a ukázat jeho aplikaci na vybraném materiálu. Klíčová otázka poté zní: V čem je Toulminův přístup stále aktuální a co může při zkoumání argumentů přinést? Cíle i odpovědi na otázku je dosahováno ve dvou základních krocích. V prvním kroku je probrána teorie argumentu, jak ji Toulmin prezentuje především ve své knize The Uses of Argument. Ve druhém kroku je pak Toulminův přístup aplikován na vybraný materiál, konkrétně (...) na videospot Přemluv bábu (2010). Pozornost je přitom věnována zejména modelu argumentu, doménové závislosti, logickým typům a druhům argumentu. V příspěvku je nakonec ukázáno, že Toulmin je stále diskutovaný a teoreticky podnětný, a také to, že jeho aplikace na vybraný materiál může poskytnout dobrá vodítka pro hodnocení tohoto materiálu i v případech, kdy toto hodnocení není možné udělat jednoznačně pomocí formálních nástrojů. (shrink)

Studie se zabývá analýzou politické teorie modu vivendi britského politického filosofa Johna Graye, přičemž za její hlavní cíl lze považovat především určení autorovy ideologické pozice v kontextu liberálního myšlení, jakož i posouzení koherence Grayovy teorie s koncepcí liberalismu strachu. Na základě kritické reflexe převažujícího univerzalistického pojetí liberalismu článek identifikuje a analyzuje stěžejní atributy Grayova specifického uchopení liberální teorie v podobě ideálu modu vivendi, etické teorie hodnotového pluralismu, univerzálního minima a hodnoty tolerance. V návaznosti na tuto identifikaci je následně zkoumán i (...) etický rozměr Grayovy politické teorie, jehož charakteristika umožňuje zhodnotit, do jaké míry lze autorovu teorii interpretovat v kontextu liberálního myšlení. V této souvislosti se studie rovněž snaží ukotvit Grayovu tvorbu v širším rámci alternativních projektů liberální teorie, když usiluje o prokázání principiálních paralel mezi Grayovým politickým modelem a politickým myšlením Bernarda Williamse jakožto stěžejním představitelem tzv. liberalismu strachu. Výzkum těchto paralel pak přispívá především k nastolení otázek souvisejících s možností důsledného odlišování politické a morální teorie a chápání konfliktu jakožto neodmyslitelné součásti politické reality v rámci současného liberalismu. The paper aims to analyse the political theory of modus vivendi by political philosopher John Gray and to determine the ideological standpoints of Gray's theory within the context of liberal thought as well as to assess its coherence with the concept of liberalism of fear. On the basis of a critical reflection of the prevailing universalistic conception of liberalism, the study identifies and analyses essential attributes of Gray's specific but controversial political theory: the ideal of modus vivendi; ethical theory of value pluralism; universal minimum and the value of toleration. Having interpreted all those main parts of the concept, the study is supposed to clarify also the ethical dimension of Gray's theory which makes it possible to decide to what extent the author might be identified as a liberal thinker. In this regard, the study endeavours to embed Gray's thought in a broader framework of alternative projects of liberal theory by demonstrating fundamental parallels between Gray's model and political thought of Bernard Williams as the main theoretician of liberalism of fear. Investigations of those parallels thus contributes towards articulating questions concerning the possibility of consistently distinguishing between the political and the moral theory as well as perception of a conflict as an ineradicable part of political reality in the framework of contemporary liberalism. (shrink)

Předkládaná studie se pokouší zmapovat rozhodující mezníky antického pojetí dějin. Kořeny tohoto nacházíme již v řecké mytologii, u Hesioda, jenž přichází jako první s tzv. koncepcí postupně upadajících věků lidstva. Tato koncepce je lokalisovatelná posléze u Platona, zejména pak v jeho koncepci ústav. Najdeme jej u vrcholného představitele druhé etapy stoicismu, Poseidonia z Apameie, který následně ovlivní římskou spiritualitu s jejím vnímáním dějin coby úpadku. Vedle této linie pak studie sleduje ještě linii tzv. cyklického pojetí dějin, která má zřejmě kořeny (...) v mytologické tradici a je následně zpracovávána presokratovskou filosofií (Herakleitos z Efesu), najdeme ji u Platona, ale zejména pak u "pilíře" stoy Chrysippa ze Soloi, Poseidonia a následně se pak stane součástí římského myšlení. Do jakéhosi kontrapunktu pak studie, alespoň v náznaku, staví tzv. lineární pojetí dějin vlastní židovsko-křesťanské tradici a vrcholně zpracované Augustinem Aureliem. (shrink)

Hrvatski odgojno-obrazovni sustav se, kao i sustavi u drugim zemljama, u današnjem vremenu suočava s različitim izazovima – od porasta rizika u mentalnom zdravlju i vršnjačkog nasilja do nezadovoljstva učenika školom. U odgovaranju na te izazove potrebno je krenuti od kontekstualnih faktora, poput odnosa učenika i nastavnika. Budući da je brižan odnos nastavnika i učenika ključan preduvjet za cjeloviti razvoj učenika te njihov školski uspjeh, nužno je utvrditi prepreke koje mogu ugroziti razvoj takvog odnosa. U dosadašnjim istraživanjima uočeno je kako (...) učenici i nastavnici u određenim uvjetima različito percipiraju i doživljavaju brižnost nastavnika, što može onemogućiti razvoj njihove bliskosti i povezanosti. Stoga, cilj ovoga rada je prikazati, analizirati i interpretirati razlike u viđenjima brižnog ponašanja nastavnika iz perspektive učenika i nastavnika. Dok nastavnici svoju brižnost najčešće shvaćaju u kontekstu podrške koju pružaju učenicima u procesu učenja, učenici ju pak shvaćaju u osobnijem kontekstu i osjećaju bliskosti s nastavnikom. The Croatian educational system, like the systems in other countries, nowadays faces various challenges, from the increase of mental health risks and peer violence to students’ dissatisfaction with school. In responding to these challenges, it is necessary to start from the contextual factors, such as the teacher–student relationship. Since a caring teacher–student relationship is a necessary prerequisite for the holistic development of students and their school success, it is important to identify obstacles that may jeopardize the development of such a relationship. Previous researches show that students and teachers in certain conditions perceive and experience caring differently, which may prevent the development of their closeness and connectedness. Therefore, the aim of this paper is to present, analyse and interpret differences in perceptions of the caring behavior of teachers from the perspective of students and teachers. While teachers most often perceive their care in the professional context, students understand it in a more personal way. (shrink)

Tento článek se zabývá problémem těžké volby při srovnávání dvou velmi odlišných alternativ. Takové srovnání můžeme akceptovat jako skutečné dilema, nebo odmítnout jako chybné posouzení, protože se srovnává něco nesrovnatelného. Ale co přesně namítáme, když někoho kritizujeme, že srovnává nesrovnatelné? Co vlastně znamená, když o někom řekneme, že srovnává jablka s hruškami? Ukážeme si, že hlavním zdrojem problému není skutečnost, že se srovnávají položky různého druhu, ale spíše potřeba zohledňovat relevantní kontexty. Náročnost porovnání je úzce svázána s náročností jeho zdůvodnění. (...) Skutečnost, že se srovnává nesrovnatelné, se pak projevuje ve vadách takového zdůvodnění. Zejména v tom, že se nedostává uspokojivá odpověď na praktické otázky, proč se v daném kontextu porovnávají zrovna tyto dvě položky, proč se zde porovnávají podle tohoto a ne jiného kritéria a co z takového porovnávání pro tento kontext vlastně vyplývá. Problém srovnávání nesrovnatelného bude ilustrován na příkladech z estetiky, etiky a teorie práva. This article deals with the hard choice when comparing two very different alternatives. Such a comparison can be accepted as a true dilemma or it can be rejected as a wrong evaluation because it is compared something incomparable. But what exactly do we object to by criticizing someone for comparing the incomparable? What does it mean to say that someone compares apples with oranges? I will show that the main source of the problem is not the fact that items of different kinds are compared, but rather the need to take into account relevant contexts. The difficulty of comparison is closely linked to the hardness of its justification. The fact that it is comparing the incomparable is then reflected in the defects of such a justification. Especially in the absence of a satisfactory answer to the practical questions why just these two items are compared in the given context, why they are compared here according to this and not another criterion, and what follows from such a comparison for this context. The problem of comparing the incomparable will be illustrated by examples drawn from aesthetics, ethics and legal theory. (shrink)

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Tento text se zabývá rozborem pojmu sláva, jak je k nalezení ve filosofických pracích pruského krále Fridricha Velikého (1712-1786), jmenovitě pak v Rozpravě o posměváčcích (Discours sur les satiriques) a Rozpravě o hanopisech (Discours sur les libelles) z roku 1759. Fridrich v obou pracích odlišuje falešnou a opravdovou slávu, přičemž falešná sláva je pouhou pozorností davů bez hlubší podstaty, jde o slávu celebrit. Fridrich ji popisuje jako slávu Herostratovu, výjimečně pro ni používá slovo célébrité. Pravá sláva je pak popisována slovem (...) gloire a jde o etickou kategorii, o slávu, která je motorem činnosti velkých lidí a jejímž soudcem bude historie. Obě slávy jsou sice v obou rozpravách cílem pisatelů satiry a hanopisů, avšak ti místo pravé slávy dosahují pouhé známosti svého jména, pouhé pozornosti davů. Satira a hanopisy jsou v rozpravách odsouzeny proto, že nedosahují pravé slávy, o kterou by měly usilovat, ale pouze slávy falešné, jež je však eticky bezcenná. Klíčová slova: sláva, Fridrich Veliký, hanopisy, filosofie osvícenství, satira. (shrink)

Od poloviny dvacátého století se nejrůznější společenskovědní disciplíny obzvláště důkladně zabývají otázkou subjektu, jeho povahy a vymezitelnosti. Koncept subjektu se ukazuje jako obtížně uchopitelný a celkově problematický. Na pozadí krátkých rozborů textů zvolených ze škály oborů od historie filozofie přes psychoanalýzu a sociologii až po teorii jazyka a filozofii vědy se v našem pojednání snažíme konstruovat mozaiku několika víceméně aktuálních pohledů na subjekt, na jejímž základě pak poukazujeme na vnitřní rozporuplnost samotného procesu, jímž je subjekt konstituován.Since the middle of the (...) twentieth century, the notion of the subject and the possibilities of delineating its nature have been the focus of particular attention within a number of humanities disciplines. The concept of the subject has proved difficult to tackle, and wholly problematic in general. Briefly analysing selected texts by authors involved in various fields of study, ranging from history of philosophy by psychoanalysis and sociology to theory of language and philosophy of science, we endeavour to construct a mosaic of several more or less contemporary views of the subject, on the basis of which we then point to the instability of the process itself by means of which the subject is constituted. (shrink)

U radu se kritički osvjetljava pojam slobode u okviru filozofske misli Immanuela Kanta. Ovime se prvenstveno misli na njegov etički nauk, pa posredno i na epistemološki i estetički, koji na njega upućuju i kroz njega se utemeljuju. Cilj rada je pokazati da se sloboda, tumačena u oba svoja aspekta , dade izjednačiti s konceptima autonomije i spontaniteta. Ovim se pak putem, obzirom da je sloboda ratio essendi moralnoga zakona, može argumentirati i u korist teze o praktičkom jedinstvu slobode i moralnog (...) zakona. Dodatno, u radu se analiziraju interpretativne implikacije kao i teškoće koje se javljaju čak i u tumačenjima eminentnih poznavatelja Kantove misli, poput L. W. Becka i N. Hartmanna.This paper aims to critically examine and evaluate the whole of Kant’s philosophy from the perspective of the notion of freedom. Freedom, both in its negative and positive capacity, as well as in it’s purely practical sense, serves as a cornerstone of Kant’s philosophical enquiry and the one true medium of the mind both in the practical and theoretical sense. Along with the aforementioned negative-positive dichotomy, freedom can further be distinguished as being one with the concept of the autonomy of the mind. Through this connection, freedom becomes, as its ratio essendi, practically one with the moral law itself, the latter being a form of the former. From the idea of freedom, various implications emerge, which have been dealt with through the course of the essay. In this respect, particular attention is paid to Kant’s notion of will and some of the misunderstandings it managed to create among notable Kant scholars like L. W. Beck and N. Hartmann. (shrink)

Tématem studie je dosud neprobádaná oblast vnějších dějin vzniku sociologie vědeckého poznání. Jejím záměrem je analýza vnějších faktorů, které se podílely na vzniku této disciplíny, a to za účelem nalezení odpovědi na otázku, proč vznikla právě v sedmdesátých letech minulého století na Oddělení pro studium vědy při Edinburské univerzitě a právě v podobě tzv. silného programu sociologie vědění. Skrze postavu zakladatele edinburského Oddělení pro studium vědy C. H. Waddingtona se studie zaměřuje konkrétně na dvě epizody, a to na vznik politicky (...) angažovaného hnutí britských levicových vědců ve třicátých letech prosazujících myšlenku sociální funkce vědy a na politizaci tzv. problému dvou kultur v poválečné Velké Británii, která vedla ke změně britské vědní politiky a k reformám britského systému vzdělání. Závěrečná část studie pak věnuje pozornost individuálním zájmům těch členů edinburského Oddělení pro studium vědy, kteří stáli za bezprostředním vznikem silného programu. (shrink)

Petrić, koji na Pletonovu tragu spise poznate pod naslovom Kaldejska proroštva pripisuje Zoroastru, »suvremeniku Abrahamovu, prvom otkrivaču astrologije i magije tj. mudrosti«, objavljuje te spise u »Dodatku« svoje Nove sveopće filozofije 1591. te 1593. godine pod naslovom Zoroaster et eius CCCXX Oracula Chaldaica, eius opera e tenebris eruta et latine reddita . Spisi će 1593. godine kao zasebno izdanje biti objavljeni u Hamburgu pod naslovom Magia philosophica hoc est Zoroaster et eius CCCXX Oracula chaldaica .Zoroastru pripisanu filozofiju Petrić zajedno sa (...) svojom vlastitom i s još tri filozofije, kao jednu »pobožnu filozofiju« podastire papi Grguru XIV. u zamjenu za Aristotelovu »bezbožnu « filozofiju što se »posvuda predaje po školama«.Prema njegovim vlastitim riječima, Petrić ulaže »nemali trud« u prikupljanje 324 stiha Kaldejskih proroštava, raspršenih po djelima različitih autora poglavito novoplatoničke orijentacije, sakupljajući ih u jedan cjelovit spis, koji raspoređuje u nekoliko tematskih cjelina i prevodi na latinski.U tekstu se nastoje sagledati Petrićevi motivi izdavanja Zoroastru pripisanih Oracula chaldaica, što se povezuje prije svega s pitanjem o tome jesu li i, ako jesu, kako su učenja iz Oracula prisutna u njegovoj vlastitoj filozofiji izloženoj u Novoj sveopćoj filozofiji.Svoj načelni stav o tome kako Proroštva funkcioniraju u njegovoj filozofiji iznosi Petrić u šestoj knjizi »Panarchije« Nove sveopće filozofije gdje kaže: »Ali mi filozofiramo pozivajući se na autoritete [pri čemu misli prije svega na Zoroastra] više kao na ures nego kao na temelj. Pozabavimo se stoga dokazima!« Premda, naime, Zoroastra priznaje kao autoritet, Petrić njegove izrijeke ne smatra filozofskim dokazima!Analizom Nove sveopće filozofije pokušava se u tekstu doći do odgovora na pitanje stoji li ova Petrićeva tvrdnja o pozivanju na autoritete kao na ures. Ujedno se nastoji sagledati specifičnost njegove interpretacije Kaldejskih proroštava, napose interpretacije koncepcije počela u njima izložene.Na kraju su značajke Petrićeve recepcije tih spisa rezimirane u jednoj njegovoj izjavi, vezanoj doduše uz pitanje razuma, no koja se može primijeniti i na sva ostala učenja izložena u Oracula chaldaica. Petrić u njoj znakovito kaže: »Međutim ta [sc. Zoroastrova] povijest o razumu ne čini se da se mnogo tiče naše filozofije, niti se pak mnogo razlikuje od nje.«The article attempts to examine Petrić’s motives for publishing Oracula Chaldaica, attributed to Zoroaster, and relate them primarily with the question of whether the teachings from the Oracles are present, and if so, in what way are they present in Petrić’s philosophy laid out in his Nova de universis philosophia.Petrić introduces his basic position on how Oracles function in his philosophy in the sixth book of “Panarchia” in Nova de universis philosophia, where he says: “But we philosophise by appealing to the authorities [by which he primarily means Zoroaster] more in the sense of an ornament than in the sense a foundation. Let us therefore deal with proofs!” Although, in fact, Petrić recognizes Zoroaster as an authority, he does not regard his sayings as philosophical proofs!Through the analysis of Nova de universis philosophia the article tries to answer the question whether the claim of appealing to the authorities merely as an ornament is justified. At the same time, it tries to expound the particularity of his interpretation of Chaldean Oracles, especially the interpretation of the notion of substance found in Oracles.Finally, the features of Petrić’s reception of these writings are summarized in one of his statements, although connected to the issue of reason, but which can be applied to all of the teachings of Oracula Chaldaica. He indicatively states: “However, this [sc. Zoroaster’s] history of reason does not seem to concern our philosophy very much, nor does it greatly differ from it.”. (shrink)

Prema Foucaultovom razumijevanju posve specifični, ali svakodnevni, kontekst čini da jezik, život i rad određuju bit modernoga čovjeka, a u konsekvencijama uvjeta tako shvaćene ontologije i »znanost o čovjeku«. Habermas će pak, posve se koncentrirajući na komunikativni potencijal jezika, shvatiti antropologiju svakodnevlja posve različito Foucaultovoj poststrukturalističkoj kritici metafizike i tradicionalnom poimanju uzročnosti, identiteta, subjekta i istine. Ovdje bismo otvorili debatu Foucault/Habermas da bismo ispitali u kojem je odnosu praksa svakodnevlja s jezikom. Tvrdimo da je veza jezika, epistemologije i društvenopolitičkoga svakodnevlja (...) temeljna kad je u pitanju teza da čovjek u političkom smislu postoji kao jezično biće. To ćemo pokušati utvrditi na nekim Habermasovim točkama racionalizacije društva i komunikativnosti za koja ćemo ponuditi i tri kritička mjesta: poststrukturalističko i postmoderno, feminističko, i mediološko.According to Foucault’s understanding quite specific but the everyday context makes it possible that language, life and work define the essence of modern man, and in consequences in terms of such understood ontology also the “science of man”. Habermas would, however, completely concentrating himself on the communicative potential of language understand the anthropology of everyday life quite different from Foucault’s poststructuralist critique of metaphysics and traditional notions of causality, identity, subject and truth. We would like to open the Foucault/Habermas debate in order to examine the relation between practice of everyday life and language. We claim that the relationship nature of language, epistemology and sociopolitical everyday life is fundamental when it comes to the thesis that in the political sense human exists as a linguistic being. We will try to determine that thesis with few points of Habermas’ rationalization of society and communication for which we offer three critical places: poststructuralist and postmodern, feminist, and perspective of mediology. (shrink)

Je li politika identiteta novi emancipacijski potencijal koji u formalizam liberalnih demokracija unosi zbiljski kulturni, socijalni i vrijednosni sadržaj grupnih identiteta ili se pak radi o kategorijalno proturječnom i neodrživom projektu koji razara autonomiju liberalnodemokratskog građanstva?Autor nastoji uravnoteženo odvagnuti značaj, poteškoće i doseg politike identiteta. U prvom dijelu razmatra se slojevitost i dinamičnost osobnih i grupnih identiteta, te političke artikulacije identiteta koje prethode današnjim raspravama. U drugom dijelu razmatraju se zahtjevi i poteškoće politike identiteta. One proizlaze iz njezina ishodišna stajališta (...) o političkom primatu koncepcije dobra pred koncepcijom prava, odnosno jednakom javnom i pozitivnom priznanju te prihvaćanju grupnih identiteta i socijalnih određenosti u političkoj artikulaciji zajednice. Naposljetku, autor ističe osobit značaj i izglede korektivnih vrijednosti politike identiteta za demokratsku pravednost.Is identity politics a new emancipatory potential which brings real cultural, social and value content of group identities into formalism of liberal democracies, or is it a case of categorically contradictory and untenable project which destroys autonomy of liberal-democratic citizenship?The author tries to weigh the importance, difficulties and scope of policy of identity in a balanced manner. The first part deals with the complexity and dynamics of personal and group identities, as well as political articulations of identities that precede the current discussions. In the second part the requirements and difficulties of identity politics are being considered. They arise from its starting position regarding the political primacy of the concept of the good over the concept of right, i.e. equal public and positive recognition and acceptance of group identities and social determination in the political articulation of community. Finally, the author emphasizes the special importance and prospects of corrective values of identity politics for democratic justice. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Riječ “intelektualac” francuskog je porijekla, nastala krajem 19. vijeka. Stvorena tokom afere Dreyfus, uglavnom se odnosi na one mislioce koji su spremni da interveniraju u javnom forumu, čak i ako to znači da sebe izlažu riziku (Le Sueur 2001:2). Teoretičari kao što su Edward Said, Paul Ricoeur, Jean-Paul Sartre i Michael Waltzer dali su doprinos diskusiji o intelektualcima: intelektualca Said vidi kao kritički nastrojenog autsajdera, Ricoeur kao političkog edukatora, Sartre kao čovjeka od akcije, a Waltzer kao brižnog insajdera. Opisati intelektualca (...) na ovaj način, pak, ne spominje prostor unutar kojeg intelektualac djeluje, tj. građansko društvo. Upravo se u takvom prostoru ljudskog udruživanja i odnosnih mreža može promovirati kultura dijaloga, tolerancije, umjerenosti i uzajamno korisnog rješavanja sukoba, upravo onakva kultura kakva otjelotvorava stavove i vrijednosti demokratizacije. Mada intelektualac, onakav kakav je gore opisan, igra značajnu ulogu u održavanju dobro razvijenih demokratskih društava, u postkonfliktnim društvima, kakva su i kosovsko i bosanskohercegovačko, pojavljuje se potreba za intelektualcem koji je više od pukog kritičara društva, edukatora, čovjeka od akcije i saosjećajnog pojedinca. I tu na scenu stupa hiperintelektualac. Najupečatljivija karakteristika hiperintelektualca je možda upravo stepen u kojem se intelektualac bavi društvenom kritikom, političkim obrazovanjem, akcijom i “insajderizmom”, ne kao ideolog, već kao nestranačka fi gura. Društvena kritika i političko obrazovanje hiperintelektualca manifestiraju se na nestranački način, tako da se jasno čuje sve što je moguće i napadati i braniti, i sa jedne i sa druge strane. To je poseb-. (shrink)

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Řekni mi, Sókrate,1 máme si myslet, že teď mluvíš vážně, či že žertuješ? Jestliže totiž mluvíš vážně a to, co říkáš, je pravda, co říkáš, nebyl by pak lidský život převrácený a nedělali bychom pak, jak se zdá, všechno naopak než jak bychom měli? 2Kalliklés mluví se vší vážností a vyzývá Sókrata, aby činil stejně. Sókratés si už dost vyhrál, byl sofistikovanější než sofisté, nyní je však na čase, aby přestal bláznit. Jakožto znalec sofistů Kalliklés dobře ví, že otázka „myslíš (...) to vážně?“ nemá z jejich hlediska valný smysl. Vždyť by byla směšná tváří v tvář takovéto bravuře. (shrink)

Fihteova teorija drzave, koja cini integralni deo njegove prakticke filozofije, izgradjena je na kljucnim postavkama njegove metafizike. Stoga, osvetljavanje ovog problema u Fihteovoj poznoj filozofiji treba da podseti s jedne strane na jedan reprezentativan metafizicki projekat drzave velike spekulativne snage, a s druge strane na jedan nacin misljenja o drzavi koji se danas smatra anahronim, nenaucnim, prevazidjenim, te stoga vrednim da bude pominjan kao "negativan primer". Iako pomenute kvalifikacije ne treba sasvim odbaciti ili ih pak, unapred dovesti u pitanje, ipak (...) vracanje Fihteovoj poznoj metafizici drzave ne moze ni u nasem vremenu biti filozofski neproduktivno. Ono danas moze biti od sustinske pomoci svakome ko jos nije pregazen pohodom scjentisticke politologije, svakome ciji je saznajni interes jos uvek dovoljno otvoren za izrazito filozofsko razmatranje drzave, svakome ko zeli da filozofski obogati ili izostri pogled na drzavu. Iako je Fihteova teorija drzave jedinstvena i koherentna, ona je, narocito u svojoj poslednjoj fazi dozivela znacajan preobrazaj. Taj preobrazaj je bio toliko vidljiv da se drzava i u terminoloskom smislu pomera u pozadinu. U Fihteovoj poznoj filozofiji kljucna rec nije vise drzava, vec "carstvo slobode". O drzavi se sada govori, takoreci, intencionalno, svagda s pogledom na to carstvo, na mogucnost i izglede njegovog uspostavljanja. Bez obzira sto je ovaj terminoloski i saznajni primat carstva slobode potisnuo drzavu u drugi plan, on joj, ipak, nije porekao svaki znacaj. Naprotiv. Na putu ka carstvu slobode drzava za Fihtea predstavlja vaznu tacku razvoja preko koje se mora proci. Bas u toj njenoj prolaznosti lezi njena nezaobilaznost. (shrink)

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Je vše, co se ve světě nějak děje či existuje, resp. každá jednotlivá událost, podmíněna příčinným vztahem a procesy v přírodě a v duchovním životě tedy probíhají na základě daných zákonů, anebo alespoň v určité míře vládne náhoda, svévole či svoboda? Těmito a veškerými jim podobnými otázkami, vztahujícími se svou podstatou k otázce platnosti zákonu kauzality, potažmo determinismu či indeterminismu, se filozofové zabývali v podstatě odjakživa a filozofie vědy se jimi zabývá dodnes. V Plackově době pak představovaly zvláště v exaktních (...) přírodních vědách velmi diskutovaný problém a sám Max Planck na toto téma přednesl několik přenášek, kde se velmi přístupným způsobem snaží dané problémy rozebírat na základě mnohých smýšlených situací i konkrétních případů. Příspěvek se zabývá Planckovým pohledem na zákon kauzality obecně, postavením pojmu kauzality přímo ve fyzice, v rámci které je nutné osvětlit pojem "fyzikální světoobraz", současně pak na možnou míru slučitelnosti zákona kauzality se svobodnou lidskou vůlí. Celým příspěvkem pak nutně prolíná neustálá Planckova polemika s pozitivismem a přívrženci indeterminismu. (shrink)

Abstrakt Stať seznamuje se dvěma koncepcemi stylů – „styly vědeckého myšlení“ historika Alistaira C. Crombieho a „styly uvažování“ filozofa Iana Hackinga – a vyplňuje tak určitou mezeru v českém prostředí, kde jim zatím nebyla věnována patřičná pozornost. Na úvod bude představena historická koncepce Crombieho, která styly používá jako organizující kategorie pro výklad dějin západní vědy, a následně jejich Hackingova transformace ve filozofické kategorie uplatnitelné i v současné vědě. V návaznosti na to budou stručně nastíněny okolnosti jejich vzniku, vzájemné odlišnosti a (...) recepce dalšími autory. Těžiště statě spočívá v uvedení stylů do souvislosti s objektivitou, protože pro Crombieho i Hackinga jsou právě styly tím, co konstituuje vědeckou objektivitu. Odlišné pojetí objektivity v různých disciplínách je pak výsledkem ontologické mnohosti zkoumaných objektů i teoretické a metodologické plurality, mající původ právě v historicky odlišných stylech vědy. To bude ilustrováno na příkladu pravděpodobnostního a statistického stylu, který Hacking v několika svých prací detailně rozpracoval. (shrink)

Cílem této studie je prozkoumat postavení metafory na poli zkoumání významu a následně představit potenciál metafory, a obrazných vyjádření obecně, zastávat pozici kritéria hodnocení teorií významu. Jako výchozí bod si práce bere několik vlivných pojetí metafory, na nichž ukazuje šíři bádání o metafoře a obraznosti a zároveň různorodost možných přístupů k vysvětlení těchto jazykových fenoménů. Dále je věnována pozornost několika sporným bodům opakovaně se objevujícím v různých teoriích metafory. Na základě analýzy těchto sporných bodů jsou předloženy argumenty zpochybňující předpokládanou odlišnost (...) mechanismů konstituování významu u obrazných a doslovných vyjádření. Následkem toho je pak vznesen návrh, zda by metafora, pro své kvalitativní a kvantitativní rysy, nemohla být chápána jako prubířský kámen teorií významu, tj. byla nástrojem k hodnocení těchto teorií, k jejich falsifikování, modifikování či přímo k jejich vytváření.The main aim of this study is to examine the role that metaphor plays in investigation of linguistic meaning and to present the potential of metaphor and figurative language in general to maintain a position of an evaluating criterion for theories of meaning. Several influential theories of metaphor are used as a starting point for this inquiry, to show how vast the field of investigation of metaphors and figurative language might be and how various approaches attempt to explain these language phenomena. I then focus on a number of problematic points repeatedly resurfacing in various theories of metaphor. My analysis of these problems issues in arguments questioning supposed difference between constituting mechanisms of literal and figurative meaning. Having this in place, I propose that, on account of its quantitative and qualitative features, metaphor could be understood as a touchstone of theories of meaning, i.e. the tool for their evaluating, refuting, modifying and even for creating new ones. (shrink)