Book review: Christian, Brian. The Alignment Problem: How Can Artificial Intelligence Learn Human Values? London: Atlantic Books, 2021. 476 stran.

Cílem této práce je ukázat Fergusonovy základní teze týkající se pojetí lidské přirozenosti a zkoumat, jaké z nich plynou závěry a jestli mohou tyto závěry neproblematicky koexistovat. V první části práce se chci pokusit najít vnitřní jednotu ve Fergusonově teorii lidské přirozenosti a ukázat, že Fergusonovo pojetí člověka je konklusivní. Zkoumání přirozenosti člověka je pro Fergusona velmi těsně spjato se zkoumání vztahu jedince a společnosti. Právě v pojetí tohoto vztahu vzniká problémová situace, pokud budeme chtít podržet Fergusonovu verzi (...) a přidat k ní teorii morálního citu. Na rozbor této problematiky se zaměřím v poslední části práce. Práce se zabývá Fergusonovou teorií spadající pouze do období, kdy napsal "An Essay on the History of Civil Society". (shrink)

Francouzský osvícenský filosof vydal Esej o původu lidského poznání anonymně v r. 1746 v Amsterodamu. V díle, které podává nárys Condillacovy filosofie, se pokouší formulovat a řešit záhady poznání a zejména povahu lidské zkušenisti. Bojuje proti metafyzickým systémům svých předchůdců a vytváří vlastní teorii radikálního senzuálního empirismu.

The idea of human activity in Comenius's concept of history.

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme s (...) jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“). (shrink)

Tato práce se zabývá možnými přístupy k etice sexuality, jejich klady i zápory. Etikou sexuality zde není míněno moralizování, stejně tak sexualitou není míněn pouze koitus, pohlavní chování je zde míněno v širším významu tedy včetně rozlehlé oblasti lidského svádění, okolků či otálení. Popsány jsou čtyři klasické přístupy k etice sexuality: tradicionalistický, romantický, marxisticko-feministický a liberální, avšak uvážen je i přístup antinatalistický, který vyplývá z asymetrického argumentu Davida Benatara uveřejněného v jeho práci Nebýt či být. Benatarův antinatalizmus totiž vytváří (...) etiku pohlavního chování, v níž pouze sex, který nevede k rozmnožení, může být morální. I když je tento pátý, antinatalistický přístup značně kontroverzní a zdaleka ne intuitivní, extrémnost jeho pozic se příliš neliší od tradicionalistického pohledu, v němž je morální pouze sex k rozmnožení vedoucí, tyto dva přístupy tak lze postavit do přímé opozice jako dvě krajní možnosti uvažování o etice pohlavního chování. Roli střední cesty v takovém řazení potom zaujme liberální přístup, který jako jediný etiku sexuality nevidí jako etiku odlišnou od jiných lidských činností. (shrink)

Tento článek se zabývá Hayekovou teorií mysli, kterou představil ve svém pravděpodobně nejobtížnějším díle Sensory Order. První část nastoluje fundamentální otázku o vztahu vnějšího světa a obrazu, který si o tomto světě vytváří naše mysl. Následuje zkoumání základních nástrojů a předpokladů, na kterých Hayek svou teorii vystavěl. Jádrová část se pokouší nastínit hlavní odpovědi, které z Hayekovy teorie mysli plynou. Závěrečné části poté stručně rozšiřují možné využití tohoto díla ve filosofii vědy, v rozdílném chápání přírodních a společenských věd, v pojetí (...) svobodné vůle i v aplikaci na konkrétní oblasti ekonomie, ke kterým Hayek nejvíce přispěl. (shrink)

Článek se snaží přiblížit přístup Josepha Priestleyho ke zkoumání lidské mysli. Postupně jsou ukázány dva kroky, ve kterých Priestley mění svůj pohled na hmotu a ducha a dochází k materialismu. V prvním kroku redefinuje pojem hmoty a přisuzuje hmotě zcela nové vlastnosti – síly přitahování a odpuzování. V druhém kroku pomocí těchto nových vlastností vysvětluje schopnost vnímání a myšlení. V těchto krocích navíc využívá poznatky tehdejší přírodní filosofie, zejména mechaniky. Člověk a jeho mysl jsou podle Priestleyho součástí přírody. To (...) znamená, že člověk a lidská mysl jsou určitým mechanismem, který pracuje podle přírodních zákonů a lze jej pomocí těchto zákonů také vysvětlit. (shrink)

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních (...) institucí. Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

[The Molinist theory of the relation of divine prescience and human freedom in late Scholasticism and current analytic philosophy].

Autor připomíná 300. výročí narození Davida Huma tím, že české odborné i studentské veřejnosti předkládá text Humova Dopisu lékaři, opatřený poznámkami zpřístupňujícími jeho obsah. Tento dopis představuje významné svědectví o počátcích Humovy filosofie a je místem, kde můžeme identifikovat "bod obratu" na cestu směřující k Traktátu. Zároveň je nepostradatelným dokumentem pro výklad Huma z pozice "kontextualistického přístupu" k ranně-novověké filosofii, jak jej uplatňují zejména Alexander Stewart a John P. Wright.

Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa (...) na dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

technických a obslužných prostředků lidské společnosti” – J. Zahradil, MF Dnes 12.5., s. 9). Pozoruhodná kniha Erika Davise Techgnosis (Mýtus, magie a mystika ve věku nformací), vydaná nakladatelstvím Harmony Books v New Yorku v roce 1998, se pokouší dokládat, že naše budoucnost by mohla být v tomto směru ještě podivuhodnější, než se má v těchto diskusích obvykle za to.

Článek představuje teorii původu lidské morálky od Franse de Waala a zhodnocuje přínos filozofických komentářů od Christine M. Korsgaardové a Mary Midgleyové z hlediska oboru evoluční etiky. Základní struktura de Waalova přístupu je v souladu se sentimentalistickou teorií morálky, která určuje soucítění jako bazální morální cit. V interpretaci vlivné neodarwinistické genocentrické školy dále hraje zásadní roli altruismus. Stoupenci tohoto směru (R. Dawkins, G. C. Williams) nicméně obhajují rozdělení krutého světa přírody a etického světa lidské kultury; distinkce byla Fransem (...) de Waalem nazvána „teorií pozlátka“, neboť vyvolává obraz tenké vrstvy morálky nanesené na sobecké jádro lidské biologické přirozenosti. C. M. Korsgaardová využívá kantovskou etiku, aby ukázala, že zvířata nemohou být počítána za morální, neboť postrádají schopnost normativní autonomie. M. Midgleyová oponuje jak neodarwinistickému, tak kantovskému rozvrhu etiky a ukazuje, že soucítění patří k přirozenosti společensky žijících druhů a že reflektivní uvažování se vztahuje pouze k nejvyššímu patru evoluce morálky. Pozice M. Midgleyové je pro evoluční zkoumání morálky přínosnější než postup C. M. Korsgaardové. This article introduces Frans de Waal’s theory of the origins of human morality and evaluates the merits of the philosophical commentaries of Christine M. Korsgaard and Mary Midgley, and their application to the discipline of evolutionary ethics. The fundamental structure of de Wall’s approach is congruent with the sentimentalist theory of morality which determines sympathy as the most vital moral sentiment. A crucial role is also assigned to altruism in the view of morality in the influential genocentric neo-Darwinian school. However, proponents of this school (R. Dawkins, G. C. Williams) advocate the separation of the cruel world of nature and the ethical world of humane culture; this is dubbed “Veneer Theory” by F. de Waal, since it invokes an image of a thin layer of morality applied to a selfish core of biological human nature. C. M. Korsgaard applies Kantian ethics to argue that animals cannot count as moral because they are not capable of normative self-government. M. Midgley opposes both neo-Darwinism and the Kantian tradition in ethics in arguing that sympathy is a part of any social species’ nature, and that reflective reasoning refers only to the highest peak of moral evolution. It is argued that the position of M. Midgley is ultimately a more fruitful approach to the evolutionary examination of ethics than that proposed by C. M. Korsgaard. (shrink)

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu (...) dochází, a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

Příspěvek přináší základní matematické zakotvení pojmů „teorie chaosu". Představuje klíčové vlastnosti modelů chaotického chování dynamického systému s ohledem na explanační a prediktivní sílu modelů. Z pozice filosofie vědy podrobuje analýze především reprezentační aspekty modelů chaotické dynamiky systému. Nejzajímavějším aspektem těchto modelů je přísné omezení jejich reprezentační úlohy s ohledem na splnění podmínky hyperbolicity nutné pro platnost stínového lemma.

Cílem této studie je analyzovat emoční manipulaci jako etický problém. Nejprve budu mluvit o emotivismu, což je metaetická teorie, která je oblíbeným terčem kritiky, protože v pojmech emotivismu se těžko rozlišuje morální argumentace od propagandy. Potom proberu samotný pojem manipulace a ukážu nějaké příklady. Manipulace je eticky problematický způsob ovlivňování chování druhého člověka, a to zejména proto, že nerespektuje jeho osobní autonomii. Emoční manipulace je ale docela spletitá záležitost, protože emoční angažovanost nemusí podkopávat osobní autonomii jednotlivce.

Moderní evropská kultura o sobě ráda prohlašuje, že se na svou nynější intelektuální, kulturní a vědeckotechnickou úroveň dostala díky tomu, že se osvobodila od předsudků a iluzí. Jednou z nejčastěji zmiňovaných iluzí se stal geocentrismus vykládaný obvykle jako projev naivní touhy člověka postavit se do středu vesmíru. V této studii ukazuji, že geocentrismus se v antice, středověku ani renesanci nepojil s představou lidské výlučnosti v kosmu. Z kosmologického hlediska byla Země kloaka světa a z teologického hlediska byla Země působištěm (...) ďáblovým. Teprve Koperníkova reforma astronomie rozbila dosavadní distribuci dignity v kosmu a přinesla odlišné zhodnocení Země a středu světa. A geocentrismus začal být napadán právě jako projev naivního a infantilního antropocentrismu, který v nekonečném vesmíru obydleném miliony inteligentních bytostí, nemá smysl. (shrink)

Stať se zabývá modelováním demokracie jakožto popisu politického systému; David Held je jedním z autorů, který nabízí obecné modely demokracie, jež náleží příslušným společnostem a jejich tradicím. Jelikož má Česká republika specifický demokratický systém, pokouší se tato stať za pomoci syntetizace Heldových modelů co nejvýstižněji popsat současnou českou demokracii. Model kombinuje znaky ústavnosti v jejich formální podobě a reálné politické chování. Následně se snaží nalézt pozici demokracie ve společenském řádu za pomoci Hayekova pohledu na tuto tematiku.

Nedílnou součástí textů Odo Marquarda je humor i úvahy o humoru, který spojuje s rozumem člověka. Proto je tématem příspěvku na počest Odo Marquarda připomenutí možného spojení humoru, smíchu a rozumu. Marquardovým úvahám o spojení humoru a rozumu předsazuji v textu nejprve interpretaci dílčích výzkumů evolučně biologického pohledu na vznik a roli smíchu, jemuž je přisuzována podstatná role při porozumění vývoje člověka, tedy i schopností jeho rozumu. Z biologické perspektivy je smích chápán jako typ společenského chování. Díky sociálním aspektům (...) smíchu je zřetelná linie mezi humorem, který smích vyvolává a rozumem, který je schopen humor a smích produkovat. Dále navážu Marquardovými tezemi, představujícími některá možná spojení mezi rozumem a humorem v intencích jeho filozofické antropologie. V závěru s pomocí mikroetymologického připomenutí naznačím, proč humor náleží mezi filozoficky vrcholné aktivity lidského rozumu a kde se Marquardovy úvahy mohou doplňovat s evolučně biologickým výzkumem smíchu. (shrink)

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Text obhajuje názor, že tzv. argumenty první osoby pro svobodnou vůli nesplňují vysoký epistemický standard, a proto není vhodné jimi dokazovat existenci svobody vůle. V první části je krátce uvedena problematika svobodné vůle a charakterizace skupiny důkazů, které její existenci obhajují odkazem na lidské prožívání svobodného rozhodování. V druhé části argumentu je vylíčeno, jak se idea svobodné vůle projevuje na každodenním lidském fungování a jaký má dopad na lidský blahobyt. Třetí část textu obhajuje tvrzení, že kvůli spojení svobodné vůle (...) s každodenní lidskou praxí je nezbytné, aby měly argumenty ve prospěch či neprospěch svobody vůle vysokou míru plauzibility a robustnosti. Čtvrtá část dokazuje, že argumenty první osoby pro svobodnou vůli na vysoký standard jistoty nedosahují, protože metody nabytí dat první osoby jsou přinejmenším pochybné a data sama vysoce proměnlivá. V páté a poslední části je předložen závěr, dle kterého je jakákoliv kredibilita argumentů první osoby pro svobodu vůle kvůli jejich principiální nerobustnosti apriori signifikantně snížena. (shrink)

Studie prezentuje dvě ideje filosofie jako vědy v Traktátu ("věda o člověku" či "věda o lidské přirozenosti") a Zkoumáních ("mentální geografie" či "věda o úkonech mysli") Davida Huma a dokládá na předvedení tematizace času v 1. knize Traktátu a s odkazy na Zkoumání, že v prvním případě vede k plastické analýze času, v druhém případě pak k její absenci. V neposlední řadě je studie inspirací k novému promýšlení Humova filosofického odkazu s akcentem na Traktát, jehož 270. výročí vydání si (...) v tomto roce připomínáme. (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) (...) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Neoklasická aproximace lidského jednání je obsahem předpokladů modelu homo economicus. Práce odpovídá negativně na otázku, zda je neoklasický koncept překonaný. Za kritérium pro překonanost je pokládána nekvalitní predikční schopnost modelu a jeho nahrazení alternativním konceptem. Práce je zaměřena pouze na úpravu předpokladů modelu člověka ekonomického posunující jednání agenta blíže k realitě a nezaobírá se odmítnutím modelu založeným pouze na důkazech o reálném jednání, které se neshoduje s předpoklady modelu. Článek se zabývá teorií omezené racionality, výsledky behaviorálních experimentů a Beckerovou rozšířenou (...) užitkovou funkcí. Dále je vysvětleno, proč na trhu přežívají subjekty i s neefektivními vzorci chování, a to z důvodu nedostatečného evolučního tlaku. Je dosaženo závěru, že model homo economicus není překonaným modelem, neboť dovoluje rozšíření předpokladů vedoucí ke kvalitnějším předpovědím lidského jednání. (shrink)

Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti (...) bylo hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Válka byla po staletí opakovaně podrobována etické a filozofické reflexi a za tu dobu se nahromadilo množství hmatatelných dopadů, které to mělo na její charakter (mj. zákaz některých zbraní a způsobů boje či přijetí dalších limitujících opatření inspirovaných učením o spravedlivé válce). Ne úplně často řešenou otázkou ale zůstává, zdali dlouhodobé vzájemné působení války a filozofie zpětně neovlivnilo i samotnou „vědu o moudrosti“. Patrně neexistuje oblast lidské činnosti, do níž by fenomén války významně nepromluvil, a výjimkou by proto neměla (...) být ani filozofie. Především v oboru politické filozofie (a podoboru známého pod označením spravedlivá válka) lze identifikovat hmatatelný otisk válečného dění v obsahu vůbec těch nejdůležitějších a nejvlivnějších děl této disciplíny od antiky až do současnosti. Cílem příspěvku je upozornit na značně formativní vliv válečných událostí na některé stěžejní myšlenky politické filozofie a v několika konkrétních příkladech prezentovat rozsah vzájemné interakce. (shrink)

Studie je interpretací Patočkova pozdního myšlení a snaží se osvětlit určité netriviální souvislosti, zejména úzký vztah mezi Patočkovou filosofií dějin a fenomenologií. Patočkův pokus využít pro interpretaci současné situace Evropy platónský pojem psyché je zasazen do dějinně-filosofického kontextu, ale zejména je situován do kontextu Patočkových husserlovských a heideggerovských filosofických východisek. Jako desideratum Patočkova myšlení se ukazuje koncepce pravdy, jež by brala v potaz problematiku lidské zodpovědnosti.

Petr Dvořák hájí ve své knize Kauzalita činitele libertariánské pojetí svobody lidské vůle. Vůli považuje za duševní schopnost člověka a její svobodu spatřuje v možnosti její sebedeterminace. Tuto tezi autor tohoto příspěvku kritizuje. Dokazuje, že sebedeterminující schopnost je contradictio in terminis. Libertariánsky pojatá svobodná vůle je možná jen, pokud není schopností. Takovou vůlí je pouze vůle Boží (za předpokladu, že Bůh existuje). Autor připojuje historické upozornění, že autorem omylu zaměňujícího lidskou vůli s Boží je renezanční teolog Ludvík Molina, že (...) k jeho stoupencům náležel i René Descartes. (shrink)

Esej pojednává o koncepci poznání, již zformuloval významný český filosof a ekonom Karel Engliš (1880-1961) a nejuceleněji uložil do monumentálního spisu Velká logika. Toto teprve nyní publikované dílo obsahuje enormně bohatý materiál, a proto se přítomná studie soustředila na několik myšlenkových motivů, jejichž prostřednictvím lze konkrétně posoudit přínos i možnosti Englišova konceptu tří myšlenkových řádů (ontologicko-kauzálního, teleologického a normologického). Jsou to témata lidské vůle a možné svobody, rozlišení logických a empirických poznávacích prostředků a problém účelnosti a užitečností poznání. Tyto (...) tematické okruhy bylo možno zvažovat u Englišovy kritiky představitelů různých filosofických směrů – osvícence Voltaira, voluntaristy Schopenhauera a pragmatisty W. Jamese. Konfrontace jejich názorů s koncepcí myšlenkových řádů dokládá možné kritické použití Englišovy optiky. (shrink)

Tématem studie je hra jako antropologický, kulturní a estetický fenomén. Pojednává o Schillerově koncepci hry jako projevu lidské svobody a Huizingově pojetí herního jednání jako zdroji lidské kultury. Je též pokusem zhodnotit typologii her R. Cailloise a posoudit přínos Finkova a Gadamerova existenciálního a kosmologického pojetí hry. K analýze těchto teoretiků přidává typ herní aktivity, kterou představuje "zahrávání si" (s někým).