Dílo Hélène Metzgerové tvoří významný zdroj informací o dějinách chemie. Cílem tohoto textu je však představení jeho epistemologického rozměru. Na základě zkoumání dějin vědy Metzgerová formuluje epistemologické teze o vědeckém poznání obecně, ale vztahuje je i na práci historiků vědy. Vytváří tak epistemologii historiografie vědy, která má být alternativou k historiografii pozitivistické. Akceptuje duhemovský holismus i tezi o nedourčenosti teorie fakty, což vztahuje i na interpretace starých textů. Rozpracovává tak filosofickou metodu historiografie vědy, která se svými principy blíží hermeneutice.

The paper compares Comenius’ usage of the terms unum, verum and bonum in his metaphysical writings both with the expression of the image of the Trinity in De civitate dei by Aurelius Augustinus and with the concept of existence as three basic movements in the philosophical work of Jan Patočka. The purpose of the text is to show, despite the differences in historical periods, language and life experience, the possible similarity or connection of the vision that Augustine, Comenius and Patočka (...) mediate in their works. (shrink)

Česká společnost je společností práce. V tomto paradigmatu je současný rozvoj moderních technologií považován pouze za důvod pro přeskupení pracovní síly. Trh si se situací poradí a vytvoří nová pracovní místa. Druhou připouštěnou alternativou je pro technologicky nezaměstnané lidi chudoba. Nutnost volby mezi prací a chudobou je ve skutečnosti falešným dilematem. Nabízí se i jiné řešení – post-pracovní společnost. Hlavní argument pro přechod k post-pracovní společnosti vychází ze svobody. Domnívám se, že technologie nemusejí být považovány za hrozbu zaměstnanosti, ale za (...) osvoboditele pracujících. Člověk není v práci svobodný a cestou k překonání této situace je opuštění práce v nejvyšší možné míře. Přechod k post-pracovní společnosti má rovněž praktické a ekonomické výhody. (shrink)

Jak je již z názvu patrné, tato kniha, třebaže obsahuje filosofické fragmenty a texty, je sbírkou spíše osobních autorových výpovědí a otevřeného přemítání než uzavřenou odbornou studií. Filozof, teolog a religionista Otakar A. Funda se v ní ohlíží za dosavadní cestou svého myšlenkového směřování. Kniha zachycuje jeho klíčová životní témata, dává nahlédnout do jeho myšlenkového vývoje i do současné názorové pozice. V tomto smyslu může čtenářům sloužit také jako klíč k lepšímu porozumění Fundovým předchozím textům. Publikace přináší rovněž kompletní (...) autorovu bibliografii z let 1965-2008. (shrink)

Článek představuje třetí a závěrečnou část série, která je věnována analýze chápání jazyka ve vybraných dílech Francise Bacona a Jana Amose Komenského. Pokouší se uplatnit srovnávací přístup, díky němuž nechá vystoupit specifické jednotě a diferenci přístupů a z nich vyplývajících závěrů zkoumaných myslitelů. V druhé části práce budeme sledovat přinejmenším implicitní vliv Baconova ideálu "učené společnosti" na Swiftovu vizi reformy a nápravy anglického jazyka cestou ustavení akademie. Závěrečná část práce přináší nová zjištění o překvapivé podobnosti Komenského přístupu jazyku s (...) přístupem Dr. Thomase Sheridana, ředitele reformované školy, filosofa a jazykovědce z Dublinu první třetiny 18. století, jehož Jonathan Swift nazývá "druhým Šalamounem" a považuje za největšího soudobého učitele. (shrink)

Studie ukazuje, jak se problém vůle stával pro Heideggera v jeho zralém bytostně dějinném myšlení problematickým. Heidegger se pozvolna zbavoval (od poloviny třicátých let) voluntárního přístupu ke jsoucnu, v bytostně dějinném obratu spěl k ryzímu ne-chtění. Začal se rýsovat odstup od světa svévolné vědotechniky směrem k větší otevřenosti vůči bytí. K tomu je zapotřebí nacházet ryzí tubytí (Da-sein) a přibližovat se k původnímu bytí samému (Seyn). Tehdy se může otevírat ne-voluntární smysl uvlastňování bytí, kdy se překračuje novověka subjektivita a s (...) ní také technologický nihilismus doby; jde se spíše cestou "myšlení a básnění", cestou odevzdanosti (Gelassenheit) a ne-chtění. Jen tak se může otevřít zóna opravdového života, kdy člověka nesemele mechanismus technickéhop zjednávání (Gestell) a mechnaisticky subjektivistická vůle k moci a vůle k vůli. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Po výkladu základních rysů, podstaty a funkce marxisticko-leninské filozofie se zabývá marxisticko-leninskou filozofií jako metodou poznání společnosti, teorií revoluce, některými teoretickými a metodologickými otázkami zkoumánísocialistické společnosti, komunistickým humanismem aj.

Marxistická filozofie ve dvacátých a třicátých letech překonala tradiční českou nechuť k abstraktnímu myšlení. Ačkoliv úzce souvisí se založením KSČ, přece se do značné míry vyvíjela samostatně. Monografie se hlavně soustřeďuje na vztah teorie a praxe. Zpočátku charakterizuje světovou buržoazní filozofii, propadající stále více iracionalismu a nakonec fašizující. Poté sleduje leninskou etapu marxistické filozofie a shrnuje její přínos. Posléze probírá ustavováni marxisticko-leninské filozofie v ČSR, její buržoazní a reformistické protějšky, její vývoj a boj za jednotu teorie a praxe.

Cílem této práce je rozebrat možnosti argumentu holandské sázky ve prospěch probabilismu a stanovit jeho meze. Existuje mnoho podob argumentu, proto se nejprve budu věnovat popisu argumentu v jeho klasické podobě. Následně je podroben kritice ve třech oblastech: (1) problémy behaviorismu, (2) užitku peněz, (3) vztah koherence, jisté ztráty a racionality. Zásadní je dle mého především třetí oblast týkající se neschopnosti jednoduše propojit probabilistickou nekoherenci stupňů přesvědčení s jistou ztrátou a pragmatickou racionalitou. Věnuji se třem současným reinterpretacím argumentu ve prospěch (...) probabilistických norem (Armendt, Howson, Christensen), přičemž v textu docházím k závěru, že ani jedna z nich není uspokojivá. Selhávají v řešení problémů (Armendt, Christensen), nebo neříkají nic zajímavého ve prospěch probabilismu (Howson). Proto se domnívám, že rozbor argumentu především ukazuje, že pragmatická obhajoba epistemických norem racionality, jako je ta v argumentu holandské sázky, není pro probabilismus schůdnou cestou. Závěr se snaží nastínit, proč tomu tak je. (shrink)