Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano nepoužívá (...) pro výklad vědomí času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified. (shrink)

Příspěvek je zaměřen na prezentaci proměn v chápání významu pojmu analogie od starověku, přes krizi analogického pojmu v období středověké scholastiky až k převažujícímu významu, jež tento pojem získal s nástupem novověku a vědeckou revolucí. Na pozadí této proměny je pro stejné období akcentován vývoj lidského vědomí, především jeho sílící intencionalita a schopnost reflexe vlastní kognitivní aktivity a vlastního vědomí. Naznačena je teze, že proměna vývoje chápání analogie přímo souvisí s rozvojem intencionálního vědomí. Charakteristickým rysem plně rozvinutého (...) intencionálního vědomí je však zkušenost vydělenosti, odtržení člověka od světa (jakožto niterného subjektu od externího objektu). V druhé polovině článku je následně předložen syntetizující náhled, umožňující takto vzniklou mezeru ve vztahu člověka ke světu překonat právě tím, že je na tento vztah nahlíženo jako na vztah bytostně analogický. The article is dealing with presentattion of historical changes in the understanding of and the meaning of analogy from antiquity through the crisis of the analogical concept in medieval period to its presently prevalent meaning, which the term gained at the onset of renaissance and scientific revolution. With this as a frame of reference, the change of human consciousness in the same time period is mapped – mainly its growing intentionality and the ability of reflection of one’s own cognitive activity and consciousness. The proposition is outlined, that the change in understanding and meaning of analogy directly corresponds with the development of intentional consciousness. The characteristic features of fully developed intentional consciousness is the experience of separation of man from the world (of the inward subject separated from the outward object). In the second part of the article a synthetic view is presented, in which the arisen gap between the man and the world is bridged by considering their relationship as essentially analogical. (shrink)

[Consciousness, intentionality, and the philosophy of mind].

Text kriticky hodnotí tvrzení o pojmu fenomenálního vědomí, která jsou obsažena v šesté kapitole knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Mým východiskem je teze Erica Schwitzgebela, že fenomenální vědomí můžeme definovat natolik neutrálně a minimalisticky, že se na jeho existenci mohou shodnout i teoretikové vědomí z velmi rozdílných táborů. Hříbek tento názor nesdílí, snažím se ale ukázat, že na základě lichých argumentů. Značnou pozornost v textu věnuji názorům Daniela Dennetta na podstatu (...) class='Hi'>vědomí, především pak „iluzionismu“ jakožto teorii vědomí. Ten pokládám za teorii se značně nejasným obsahem a navrhuji, aby se o něm ve filozofii vědomí vedly soustředěné diskuze. (shrink)

[On Consciousness, Religion, and Freedom of the Will] An interview with Daniel Dennett on consciousness, religion and free will.

Následující text vydal v roce 1930 Oskar Kraus pod názvem Zur Phänomenognosie des Zeitbewußtseins v časopisu Archiv für die gesamte Psychologie, 75, n. 1-2, s. 1-22. Obsahuje výňatky z korespondence Franze Brentana a pražského profesora Karlo-Ferdinandovy univerzity Antona Martyho z roku 1895 a část Martyho přednášky o Brentanově teorii časového vědomí z téhož roku. Tématem textu je zdůvodnění přechodu od modelu časového vědomí, který pracuje s časovou modifikací předmětů představování, k modelu, který pracuje s časovou modifikací intencionálního vztahu (...) k předmětu. Ve verzi, která je zde zachycena, jde o přechod ke kontinuální modifikaci aktů souzení, které předmět „kladou“. Čtenáře, který by se zajímal o popis a hlubší zdůvodnění vývoje a povahy Brentanových teorií časového vědomí, bych odkázal na následující texty: Chisholm, R. (1981): „Brentano’s Analysis of the Consciousness of Time“. Midwest Studies in Philosophy 6 (1), 3-16, a Chrudzimski, A. (2005): Intentionalität, Zeitbewusstsein und Intersubjektivität, Studien zur Phänomenologie von Brentano bis Ingarden, Ontos, Frankfurt. V češtině pak na Janoušek, H. (2017): „Brentanova teorie času a časového vědomí“. Pro-Fil, 18, no. 1, (v tisku), dostupné online na stránkách časopisu Pro-Fil. (shrink)

Merleau-Ponty’s attitude to psychoanalysis was ambiguous. On the one hand, he realized that the phenomena psychoanalysis deals with require to go beyond the area of ​​act intentionality, and that, from a different angle, psychoanalysis addresses the same problem as Gestalt psychology, which played the central role in Merleau-Ponty’s philosophical project. On the other hand, he explicitly rejected the terms used by Freud for conveying his discoveries. Merleau-Ponty replaced unconscious mental contents, which act on conscious behavior, by ambiguous consciousness. In the (...) Structure of Behavior and Phenomenology of Perception, he used the terms “habit,” “bad faith,” “bodily expression,” “affective intentionality,” and “body schema” to specify his notion of experiential “ambiguity.” This paper aims to present the key concepts of Merleau-Ponty’s early interpretation of the psychoanalytic concept of the unconscious. A partial task is to show how Merleau-Ponty’s concept of bad faith differs from that of Sartre, and to distinguish existential ambiguity from the psychoanalytic concept of overdetermination. (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že (...) je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

[Do Animals Have Consciousness?] The study analyses the arguments of contemporary philosophers of mind concerning the subject of animal consciousness. The first part reminds the reader of the Cartesian starting point of the contemporary discussion and points to the concept of phenomenal consciousness as the main point of contention concerning the instantiation of consciousness in non-human animals. The second part of the study analyses various forms of representationalism which make up the mainstream of contemporary debate. In the third part the (...) philosophy of mind of Daniel Dennett is discussed, together with its implications for the question of animal consciousness. In contrast with critics who treat Dennett’s theory as the result of conceptual confusions, the author argues that we should look upon the theory as the rejection of the assumptions of the mainstream and an attempt to think anew the question of consciousness, including animal consciousness. (shrink)

Book review on Jindřich Karásek: Diference jako princip vědomí a její překonání. Analýzy a interpretace k problematice vědomí a sebevědomí v německé filosofii od Wolffa po Hegela. Červený Kostelec (Pavel Mervart) 2021, 425 str.

The goal of this work is to popularize the philosophy of the German philosopher Hans Blumenberg (1920–1999) in Czech context. Even though he is gradually becoming one of the most discussed authors in the Anglo-Saxon world, Blumenberg is still largely ignored here. This work focuses on a key theme from Blumenberg’s theory of metaphorology and analyzes the history and development of human defensive reactions against alleged expressions of cosmic powers and their impact on human lives: heavenly signs, unnatural signs at (...) birth or death of important figures, religious miracles, etc. In order to defend themselves against absolute forces of the universe, people have developed magic (homo magus occurred in human history) as a tool of prevention from cosmic interference, created new myths and escaped into their mythical shelters by means of further metaphors. In the final part, the work deals with the phenomenology of the metaphor of „stream“, used by E. Husserl. (shrink)

[What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] Summary: The book is both a survey of the contemporary debate and a defense of a distinctive position. Most philosophers nowadays assume that the focus of the philosophy of consciousness, its shared explanandum, is a certain property of experience variously called “phenomenal character,” “qualitative character,” “qualia” or “phenomenology,” understood in terms of what it is like to undergo the experience in question. Consciousness as defined in (...) terms of its phenomenal aspect is often called “phenomenal consciousness.” The major issue that occupies most thinkers is whether this phenomenal character happens to be a physical property, or whether it is rather sui generis. Those who believe the former are materialists; those who conclude the latter are dualists. As the currently dominant metaphysic is materialism – also sometimes called physicalism – the challenge appears to be to slot phenomenal properties among the physical properties that ultimately make up the world. David Chalmers argued powerfully that we can go very far in situating many mental properties in the physical world – namely, the properties that can be understood in functional terms – but that phenomenal properties resist such a treatment. Chalmers calls this “the hard problem” of consciousness. But there are also some quite powerful positive arguments for dualism. The two most influential ones are the modal argument, also offered by Chalmers, and the knowledge argument invented by Frank Jackson. Chalmers invites us to conceive of creatures that are exactly like human beings – physically, functionally, behaviorally – only bereft of phenomenal consciousness. If such creatures are conceivable, says Chalmers, they are metaphysically possible. And if they are metaphysically possible, materialism is false. Jackson, for his part, suggests we imagine Mary who has spent her entire life inside a black-and-white room and has seen the world through a black-and-white TV screen. But she also happens to know everything there is to know about the physics of color. And yet, Jackson suggests that once Mary is finally released from her room and sees a lawn outside, she learns something new: that this is what it is like to experience green color. The current work on consciousness is by and large characterized by attempts to answer these two dualistic arguments. I try to make sense of the positions within the domain of philosophy of consciousness by means of two major distinctions that mutually intersect. First, there is a distinction between dualism and materialism. An apparent third alternative currently on offer, the so-called Russellian monism, is unstable, collapsing into either dualism (panpsychism) or materialism (Russellian physicalism). Materialism comes in two main flavors: either the a posteriori physicalism, which detects an epistemic gap between phenomenal and physical truths, hence denying that the former could be derived from the latter; or the a priori physicalism, which does not acknowledge any such obstacle. The second major distinction is between phenomenism and representationalism. It’s true that Ned Block, who introduced this contrast, meant to distinguish between two kinds of materialism. But I believe that the distinction actually intersects the one between materialism and dualism. We thus arrive at a table with six slots, representing six main positions in the philosophy of consciousness: (1) dualist phenomenism (Chalmers, the early Jackson, and Tyler Burge); (2) dualist representationalism (René Descartes); (3) aposteriori materialist phenomenism (Block); (4) a posteriori materialist representationalism (Michael Tye, Fred Dretske, David Rosenthal); (5) a priori materialist phenomenism (David Lewis); and (6) a priori materialist representationalism (Daniel Dennett, Derk Pereboom). However, this scheme is in fact somewhat misleading. It is true that Dennett is usually classified as an apriori materialist (or, more precisely an apriori materialist representationalist), but I believe that needs to be corrected. In order to understand why, I first analyze varieties of materialist representationalism in detail, in particular various construals of phenomenal character in terms of representation, or intentionality, which includes a discussion of the identity of its content (the issue of externalism). By contrast, Dennett rejects the concept of phenomenal character. Consciousness has no intrinsic, publicly inaccessible properties. On that ground, Dennett builds an empirical, fully functionalist theory of consciousness, which he also tries to integrate within a general Darwinian framework. From that point of view, one can contrast Dennettian and representationalist views on the issue of animal consciousness. In addition to his rejection of phenomenal character, Dennett also abstains from the regular metaphysical departure point of regular materialism. He does not so much ask how an enigmatic property of consciousness fits an antecedently characterized world, but rather how far we can investigate all aspects of the world, including consciousness, using the scientific method. He is thus a methodological naturalist, rather than a metaphysical materialist. While this approach removes obstacles to the science of consciousness, it does not solve what might be called “the hardest problem” – of intentionality, not phenomenal consciousness. The hardest problem consists in the fact that our intentional discourse involves conflicting commitments that prevent a coherent metaphysic of representational states. However, it does not follow that we should give up on this discourse as a theoretical means of reduction as well as a practical tool of explanation. But it might be that intentional discourse is a somewhat pseudo one. (shrink)

[Précis of What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] The paper provides a summary of my recent Czech-language book, WHAT IT'S LIKE, OR WHAT IT'S ABOUT? THE PLACE OF CONSCIOUSNESS IN THE MATERIAL WORLD (2017). As suggested by the subtitle, the topic of the book is philosophy of consciousness. In the contemporary literature, most participants have in mind the so-called phenomenal characters, and the main issue debated between dualists and materialists is whether (...) these characters are material properties. Even the Russellian monists, who otherwise present themselves as an alternative to both dualism and materialism, accept the concept of phenomenal character. I express doubts about this concept in chapter six of my book; accordingly, I allot most space in the paper to the material from this chapter. Despite the majority opinion, I believe that no agreement has in fact been reached concerning the content of this concept. Similarly to Daniel Dennett, I recommend trying to develop a philosophy of consciousness without the concept of phenomenal character. As is well known, Dennett – to some extent similarly to the aforementioned materialists – proposes a reduction of consciousness in terms of representation. However, I wound up rather more skeptical than Dennett, since following up on my previous book, THE METAPHYSICS OF ANTI-INDIVIDUALISMU (2008), I claim that a naturalistic theory of representation is incoherent. (shrink)

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém (...) Teilhardova díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

Awareness of intention je fenomenální zkušenost prožitku motorické intence, charakterizovaná jako vědomé uchopení akce, kterou se agent chystá provést. Typicky bývá ztotožňována s okamžikem, kdy si participant vzpomíná, že se rozhodl provést svou akci, reportovaným prostřednictvím pozice ručičky na ciferníku Libetových hodin. Intenzivní výzkum prožitku jednání (sense of agency) v posledních letech přinesl velké množství poznatků, ale také kritiku metodologických slabin, mezi které patří závislost výsledků na metodě reportování a závislost na arbitrárních vlastnostech reportovacích nástrojů. Filozofové si zase všímají intervenujících (...) klamů vědomí či chyby Karteziánského divadla. Význačnou otázkou je také značná heterogenita experimentálních výsledků. Východiskem textu je argument, že mnohé z problémů tohoto výzkumného program souvisí se sadou implicitně zastávaných postojů, které vnímají awareness of intention jako integrovaný, unitární proces charakterizovaný graduálním nárůstem premotorické mozkové aktivity a náhlým nástupem uvědomění. Tato konceptuální východiska jsou převážně nereflektovaná, kontingentní a představují významné omezení pro explanaci současných empirických pozorování. Těžištěm článku je nástin nového teoretického rámce, který jde za implicitní předporozumění integrované perspektivy a umožňuje integrovat rozporné behaviorální výsledky. Tato rekonceptualice staví na Schoolerově teorii meta-uvědomění a teorii access a phenomenal consciousness Neda Blocka a nachází také oporu v neurovědných studiích. Představená rekonceptualizace přichází s dichotomií fenomenálního awareness of intention, souvisejícího s přípravou motorické intence v prefrontální oblasti a reflexivního meta-awareness of intention, které patrně souvisí s procesy v parietálním kortexu. (shrink)

Fenomenológia ducha, zdôrazňuje Heidegger, je prvou časťou Hegelom plánovaného systému vied. Jej podtitul znie: Veda o skúsenosti vedomia. Tou vedou (Wissenschaft) bude filozofia, chápaná ako veda o skúsenosti vedomia, teda o skúsenosti, ktorú má vedomie seba samého. Filozofii, podľa Hegela, ide o absolútne poznanie, teda o poznanie v najvšeobecnejšom zmysle slova. Možno teda tvrdiť, že kým Hegelovi išlo vo Fenomenológii ducha o vzťah človeka, poznávajúceho subjektu, schopného sebauvedomenia, k absolútnu, tak Heideggerovi v jeho interpretácii Hegelovej Fenomenológie ducha išlo predovšetkým o (...) absolútno samé, teda o bytie, ako ho chápal. Pre Heideggera nie je problematika obsiahnutá vo Fenomenológii ducha ničím iným ako artikuláciou protikladu: nekonečnosť bytia verzus konečnosť jestvujúcna. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj protikladů, (...) jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

V prvej časti príspevku oboznamujeme čitateľa s množstvom rôznych definícií či koncepcií vedomia, ktoré sa vyskytujú v u nás dostupnej filozofickej a populárno-náučnej literatúre, a súčasne aj s hlavnými koncepciami vedomia v anglosaskej odbornej literatúre. V druhej časti sa pokúšame zistiť, za akých podmienok ľudské vedomie v prehistórii tzv. ľudského druhu pravdepodobne vzniklo, zatiaľ čo v tretej časti príspevku, v diskusii, sa na základe jeho pravdepodobného vzniku snažíme ešte raz určiť, čo to vedomie vlastne je, a vysvetliť, prečo ním disponujeme (...) len my - hovoriace, mysliace a cítiace ľudské bytosti. (shrink)

Vývoj informačních a komunikačních technologií (ICT) radikálně proměňuje nejen to, jak rozumíme světu a jak vzájemně komunikujeme, ale také způsob, jakým se díváme sami na sebe a jak chápeme svou vlastní povahu, existenci a odpovědnost. Rozšíření ICT tak představuje čtvrtou revoluci v dlouhém procesu přehodnocování základní podstaty a role lidstva ve vesmíru: jakožto lidstvo netvoříme nehybný střed vesmíru (kopernikovská revoluce), nelišíme se nijak mimořádně od zbytku zvířecího světa (darwinovská revoluce) a zdaleka nejsme sami pro sebe ve svém vědomí zcela (...) transparentní (freudovská revoluce). ICT nám nyní dávají najevo, že nepředstavujeme izolované, odpojené činitele, ale informační organismy, kteří spolu s jinými druhy těchto činitelů sdílejí globální prostředí, v konečném pohledu utvářené z informací, takzvanou infosféru (Turingova revoluce). (shrink)

Problém svobodné vůle je tradičně považován za ryze metafyzický, a tedy neempirický. Díky současnému rozvoji kognitivních věd však narůstá množství argumentů založených na empirických poznatcích. Tento článek podává stručný přehled několika takových poznatků. Na jedné straně jde o výzkumy zabývající se otázkou kauzální potence vědomí a uvědomění si příčin svých akcí. Nejslavnější, avšak patrně nikoli nejvýznamnější, jsou zde bezpochyby experimenty Benjamina Libeta. Na druhé straně jde o zkoumání samotného prožitku svobodné agence. Zda danou akci vnímám jako svoji vlastní, závisí (...) pravděpodobně na prediktivních i postdiktivních faktorech, o čemž svědčí situace, kdy podkladové kognitivní mechanismy selžou a vedou k omylům. Závěrem příspěvku je zamyšlení nad důsledky vědeckých poznatků pro různá pojetí svobodné vůle: libertariánské a kompatibilistické. Argumentuji ve prospěch smysluplnosti kompatibilistické koncepce svobodné vůle, proti které lze vést námitky spíše z pozice psychologie než neurověd. (shrink)

Cílem studie je interpretovat fenomenologii obrazotvornosti Gastona Bachelarda jakožto fenomenologickou redukci sui generis. Autor článku představuje snění jako proces návratu do naivního vědomí prvotní (zakládající) a primitivní povahy, v němž je možné dosáhnout stavu dětství, harmonizujícího vztah subjektu ke světu. Svět je v této koncepci znovu zhodnocován (valorizován) a otevírá se jako domov, a to jednak prostřednictvím vzpomínek, jednak recipročním charakterem obrazotvornosti. Studie ukazuje fenomenologickou redukci v Bachelardově pojetí jako opozitní, ale komplementární k vědeckému rozumu a zdůrazňuje její terapeutický (...) charakter. (shrink)

John Searle je profesor filosofie na University of California v Berkeley. Do filosofie se nesmazatelně zapsal již svou ranou teorií řečových aktů , která významně ovlivnila současné pojetí jazyka. Searle v ní klade důraz na mínění mluvčího a posluchače a na roli jejich mínění při ustavování významu. Searlův zájem o mysl a intencionalitu později vyústil v komplexní teorii intencionality a v úvahy o ontologii mysli a vědomí a o začlenění vědomí do světa přírody . Se zájmem o mysl (...) souvisí i slavný argument obvykle nazývaný „čínská místnost“, který je zaměřen proti teorii silné umělé inteligence, tedy proti názoru, že mysl může vzniknout implementací počítačového programu. Úvahy o jazyce a intencionalitě také předznačily Searlovo další velké téma a další originální příspěvek k filosofii – jeho ontologii sociální reality , na níž v současné době dále pracuje. Jiným Searlovým důležitým filosofickým tématem je racionalita . Následující rozhovor se uskutečnil u příležitosti Searlovy návštěvy v Praze ve dnech 8.–11. října 2007, kdy Searle přednesl dvě přednášky na téma sociální reality a úlohy jazyka v jejím ustavování. Za laskavou spolupráci při zpracování rozhovoru patří dík paní Dagmar Searle. (shrink)

Cílem textu je načrtnout ty rysy filosofie Johna Searla, které ji činí objektivním, v jistém smyslu empirickým zkoumáním, jehož předmětem je náš vědomý či mentální život a jeho intencionalita. Searlův přístup k tomuto fenoménu není zcela naturalistický, neboť je pro něj podstatná tzv. perspektiva první osoby. Chápání vědomého života jako přírodního fenoménu se projevuje jiným způsobem: především tak, že chápe intencionalitu jako evolučně rozvrstvenou.

Mezi jednáním a důvodem existuje zásadní vztah: není činu bez důvodu. Lze z toho však vyvodit, že je-li dán důvod, je dán i čin? Může mít čin dostatečný důvod? Studie zkoumá dvě podoby dostatečného důvodu : příčinu a premisu. Fenomenologická teorie motivace se staví jak proti myšlence, podle níž důvody jsou příčiny, tak proti přesvědčení, podle něhož důvody jsou premisy. Přínos fenomenologického výkladu motivace netkví především v představě, již rozpracoval Paul Ricoeur, že důvody jsou přítomné vědomí, nýbrž v originální (...) paralele, již rozvinul Merleau-Ponty mezi perceptivní a praktickou motivací. There seems to be a fundamental relation between action and reason: no action without a reason. But does this mean that the reason, once it is given, brings about the action? Can an action have a sufficient reason? The article distinguishes two forms of the sufficient reason: the cause and the premise. The phenomenological theory of motivation argues against the idea “reasons are causes” as well as against the idea “reasons are premises”. The novelty of the phenomenological account of motivation consists not in the assumption, developed by Paul Ricoeur, “reasons are present to a consciousness”, but in the more original analogy developed by Merleau-Ponty between the perceptual motivation on the one side and the practical motivation on the other. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy (...) zkušenosti a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

V článku diskutuji východiska knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Cílem článku je ukázat, že přes Hříbkovy sympatie k Dennettovu postmetafyzickému pojetí vědomí lze v jeho výkladu vysledovat tendence k tradičně filosofickému myšlení o vědomí. Soustředím se přitom na Hříbkovu definici fyzikálního a na jeho charakterizaci Dennettova programu jako problematické redukce vědomí pomocí intencionality.

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. (...) Nejen vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Studie pojednává o významu a smyslu židovského šabatu pro hospodářskou společnost, která ztrácí vědomí sounáležitosti člověka se světem a přírodou. Myšlenkový potenciál šabatu nabízí jedno z podstatných ozdravných východisek pro odcizení člověka a jeho práce. Filozofické hledání smyslu práce a volného času nachází odpověď v rámcovém pojetí smyslu lidské činnosti, pravidelného odpočinku a hodnoty času. Šabat obsahuje poselství pro vnímání světa jako hodnotného prostoru pro život a odpovědnou práci s perspektivou minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Argumentace Tomáše Hříbka proti fenomenálnímu charakteru se opírá především o Dennettova stanoviska. Dennettem dlouhodobě preferovaná strategie při vypořádání se s tímto problémem je metodologický naturalismus. Tato strategie jistě přinesla své ovoce, zejména je-li řeč o otevření skutečně kritické diskuse na téma kválií. Problém vědomí je však v současnosti traktován spíše v rámci materialistické metafyziky, než z pohledu Dennettova metodologického naturalismu. Tato preference má své empirické, ale i filosofické důvody, o nichž jsme hovořili s Tomášem Marvanem v knize Vědomí (...) a jeho teorie. Protože Hříbkova monografie reaguje na některé názory z této knihy, komentuji Hříbkovy reakce a upřesňuji naše postoje. Zároveň se vyjadřuji k zařazení naší pozice v rámci materialistické metafyziky k materialismu typu B. V druhé části statě se zabývám problémem fenomenálního charakteru vědomé zkušenosti a snažím se argumentovat, že tento těžký problém nelze odstranit pouze tím, že se prokáže neudržitelnost tradičního chápání kválií. (shrink)

Považujeme Leninovo dílo Materialismus a Empiriokriticismus považujeme za vhodnou pro vyjasnění vlastních názorů a objasnění těchto názorů případným čtenářům ze dvou důvodů. Především proto, že jsou v ní vysvětlovány v elementární formě problémy vědomí (ve vztahu k hmotě); a také problematika poznávání a role lidského myšlení v tomto procesu. Druhým důvodem je zjištění, že valná většina lidí, aniž by to tušila, sdílí Leninovy názory na to, co je to hmota a vědomí, zda může existovat pohyb bez hmoty, na (...) to, jak poznáváme, jakož i na další kategorie a problémy. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Podoba francouzské filosofie druhé poloviny 20. století je silně ovlivněna způsoby koncep- tualizace úlohy těla během vnímání. Tělesnost, která pro vědomí zprostředkovává prožitky, utváří veškeré vztahy člověka k druhým. V díle Simone de Beauvoir je třeba chápat svobodu jako podmíněnou specifickým způsobem prožívání těla člověkem. Cílem tohoto příspěvku je ozřejmit povahu této specifičnosti. Naším výchozím zdrojem k dosažení stanoveného cíle je první novela Beauvoir, Pozvaná (ĽInvitée), kde je v dialozích jednotlivých postav možné nahlédnout nejen povahu specifického způsobu prožívání těla, (...) ale i povahu svobody, která je tímto způsobem podmíněna. (shrink)

Smyslem článku je představit a kriticky k sobě vztáhnout Brentanovu a Husserlovu teorii abstrakce, jak je obsažena v jeho Logických zkoumáních, a z ní vycházející konceptualistické a realistické teorie obecnosti. Nejprve vycházím z rozboru Brentanova konceptualismu, a to zejména vzhledem k některým historickým inspiracím jeho teorie, jako dva možné zdroje jsem vybral Aristotelský konceptualismus a novověkou konceptualistickou pozici školy z Port-Royal. Následně se věnuji Husserlově kritice nominalismu a z ní plynoucí teorie názoru obecných entit. Zasazuji tuto nauku do všeobecnější nauky (...) o formách intencionality vědomí obecnosti v Logických zkoumáních a ukazuji, že tato nauka je nedořešená a ponechává mnoho k projasnění. Následně se vracím k Brentanovi a ukazuji, opět v souvislosti s port-royalskou teorií Antoina Arnaulda, že Brentanův konceptualismus taktéž končí ve slepé uličce. The goal of the article is to describe and critically asses Brentano's and Husserl's theories of abstraction and their ensuing theories of generality. At the beginning I describe Brentano's Conceptualism with regard to some of its historical sources, especially with regard to Aristotelism and the school of Port-Royal. I then approach Husserl's critique of Nominalism from his Logical Investigations and his theory if general intuition. I try to put the theory of general intuition into the wider context of Husserl's theory of generality in Logical Investigations in order to show a fundamental problem and a certain unclarity of this position. I then go back to Brentano to show, yet again in relation to Antoin Arnaulds theory, that Brentano's conceptualism is not tenable. (shrink)

Disertační práce se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filosofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filosofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Práce popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro (...) řešení imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr práce zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor práce zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)

Popularizační, širokému okruhu zájemců o vědeckou filosofii určená příručka. Usiluje o srozumitelný výklad základních otázek dialektického materialismu. Objasňuje, co je filosofie a čím se zabývá, pojednává o revolučním převratu ve filosofii, vyvolaném marxistickou filosofií, o vědeckém materialismu, hmotě a vědomí, poznatelnosti světa, dialektice a o základních zákonech marxistické dialektiky.

Ve svém přístupu k intersubjektivitě Schütz odhlíží od radikálně filozofické analýzy toho, jak je druhý (alter ego) konstituován v mém vědomí. Namísto toho bere existenci druhých a jejich subjektivit za zaručenou a zkoumá intersubjektivní vztahy rozumění a jednání mezi jedinci. Přiblížení fenomenologické teorie žitého světa k sociologii Schützovi umožňuje studovat sociální interakci a řád. Článek věnuje pozornost Schützově pohledu na subjektivitu, smysl a struktury relevance. Rozlišuje mezi spoluprožívanou a typizovanou intersubjektivitou, přičemž typizovaná je prezentována jako originální příspěvek k interpretativní (...) sociologii. Díky analýze intersubjektivity Schütz překračuje pozici (metodického) individualismu, která je mu někdy připisována. (shrink)