Článok analyzuje antropologicko-existencialistickú a etickú koncepciu človeka v diele F. M. Dostojevského a jej aktuálnosť v súčasnosti. Chce ukázať, že Dostojevského človek je zložitou, vnútorne protirečivou bytosťou, v ktorej sú nerozlučne spojené dobro a zlo, sebaobetavosť s egoizmom, čistota so zlomyseľnosťou. Je tiež pokusom o vymedzenie princípu etickej zodpovednosti a zmyslu života ako kľúčových princípov etiky Dostojevského.This article analyzes the anthropological - existential and ethical concept of man in the work of F. M. Dostoyevsky and its currentness. It aims to (...) show that Dostoyevsky’s man is a complicated and internally ambivalent being, in which good and evil, selfishness and self-sacrifice, purity and mischievousness are inextricably connected. It also attempts to define the principle of ethical responsibility and meaning of life as key elements of Dostoyevsky's ethics. (shrink)

Tras un esbozo de críticas recientes, el artículo analiza el concepto de subjetividad en la filosofía alemana clásica. Se señala que la apercepción pura en Kant es el principio de la lógica formal sin rastros de psicologismo, y que Kant ofrece las determinaciones básicas de la apercepción pura y de su «Yo pienso». Fichte continúa el problema de la relación entre lógica y subjetividad, y apuesta por la prioridad de la subjetividad. Su estructura se explica en detalle en una historia (...) sistemática de la autoconciencia. Se muestra que éste es un nuevo programa idealista, que es desarrollado mucho más en la filosofía del joven Schelling. La subjetividad de acuerdo con este último programa se explica como un sistema dinámico de facultades y de estados del sujeto; por ello, la subjetividad no se fija en la relación sujeto-objeto y no se expone a la objeción de circularidad. Esto también es válido para Hegel en su «Fenomenología del Espíritu», que es esencialmente tal historia sistemática de la autoconciencia. El propósito final en Fichte es la voluntad moral; en Schelling, el genio estético; en Hegel, el conocimiento absoluto, el cual se expone en un orden sistemático de categorías, que Hegel echa de menos en Kant. En estas categorías, de acuerdo con Hegel, la subjetividad se piensa a sí misma. (shrink)

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. (...) Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj (...) protikladů, jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

Iako je tek u Kantovoj kritickoj filozofiji pojam "uma" dobio precizno znacenje i jasno omedjeno podrucje svog vazenja, ovaj termin ima dugu genezu u evropskoj duhovnoj istoriji. Koreni pojma uma nalaze se u grckom pojmu logosa i mogu se svesti na sest osnovnih znacenja kojima se oznacava logicka struktura ljudskog misljenja i racionalna struktura sveta. Anaksagora je sveopsti duhovni princip nus smatrao izvorom svekolike racionalnosti. Kod filozofa Stoe izraz logos spermaticos predstavlja aktivni princip koji deluje na pasivnu materiju da bi (...) se stvorio svet. Za Stoike pojam logosa cini temeljni princip celokupnog morala. U hriscanskoj teologiji bog je logos, sveti duh - pneuma, dusa. U novovekovnoj filozofiji osnovna znacenja grckog logosa preuzeli su latinski termini "intellectus" i "ratio". Ovi pojmovi sasvim jasno ocrtavaju dve glavne linije evropskog misljenja koje karakterise neposredno i posredovano diskurzivno shvatanje istine. Kant je prvi u istoriji filozofije uveo bitnu razliku izmedju razuma i uma (Verstand i Vernunft). Razum je analitican i apstraktan, a um je izvor apriornih principa kojima se povezuje i utemeljuje celokupno nase saznanje i volja. Stoga Kant razlikuje teorijski i prakticki um. Za razliku od teorijskog uma, cije pojmove i nacela primenjuje, prakticki um ima primat jer za njega ima prakticki realitet i ono sto je teorijski nesaznatljivo (sloboda, bog i besmrtnost duse). Primat praktickog uma u svom Ucenju o nauci posebno je naglasio Fihte. Um je za njega cista svrsishodna delatnost. Potpunu artikulaciju ideja uma dobija u Hegelovoj filozofiji apsolutnog duha. Kod Hegela um je pre svega svetski princip a ne samo ljudska sposobnost. Za razliku od Kanta ciji um je u osnovi statican, bitna novina Hegelovog shvatanja objektivnog uma jeste njegov dinamizam koji mu omogucava da u svom dijalektickom razvitku sve vise dolazi do svesti o "samom sebi". Ukljucujuci ideju progresa u svoje shvatanje uma Hegel je uneo jedan vrednosni elemenat u pojam umnosti i time omogucio povezivanje uma i etosa u epohi moderne. Najdublji razdor izmedju uma i etosa izazvala je moderna nauka, koja je s jedne strane svojim otkricima i novim saznanjima unapredila ljudski zivot, oslobadjajuci coveka od religijskog sujeverja i drugih oblika potcinjenosti, ali je s druge strane pokazala restriktivan odnos, ne samo prema svim vrstama vrednosnih sudova, vec i prema mnogim dimenzijama uma. Pozitivno znanje novovekovne nauke bez ikakvog etosa liseno je bilo kakve kriticke samosvesti o svrsi znanja, o tome kako se ono moze upotrebiti na dobro coveka i kako moze biti zloupotrebljeno. Za uspostavljanje humanisticke naucne kulture neophodna je reafirmacija veze uma i etosa u modernoj nauci. (shrink)

Článek srovnává pojetí člověka jako bytosti, situované v celkové souvislosti a vyznačující se otevřeností a sebetranscendencí, v myšlení Jana Patočky a Karla Rahnera, a to se zvláštním zřetelem na interpretaci postavy bohočlověka u obou autorů. Srovnává a dává do souvislosti Patočkův pojem "světa" a pojem "tajemství" u Karla Rahnera, jejich pojetí dějinnosti i radikálního ohrožení člověka. Konečně se zabývá interpretací postavy bohočlověka, kterou můžeme u obou autorů chápat jako klíčovou pro lidskou existenci, a zároveň si můžeme všimnout, že odlišné interpretace (...) tohoto motivu u obou autorů jsou si vnitřně překvapivě blízké. (shrink)

The paper deals with von Mises’ metaphysics and argues that his methodological dualism concerns only his epistemology. The framework of Mises´s ontology is materialistic monism. Although Mises strongly criticizes materialism, his critique does not concern metaphysical ontological materialism as long as it does not try to eliminate the specific method of the social sciences. In this sense Mises’ metaphysics is fully naturalistic – it does not include any “spiritual” agents and postulates a world consisting exclusively of elementary physical particles. The (...) study illustrates this point on Mises’ determinism and his rejection of the free will as well as on his Darwinian account of the evolution of human mind. The specific method of the social sciences which makes use of the category of finality serves merely as an efficient heuristics and is based on a pragmatic view of science. It allows us to describe the irreducible complexity of social phenomena that cannot (at least not yet) be grasped by the physicalist vocabulary alone. Thus the argument of complexity is seen as a cornerstone of Misesian methodological dualism. (shrink)

Nemám v úmyslu předložit školsky umný referát o filosofování, o různých filosofických koncepcích a jejich argumentaci, nýbrž pokusím se otevřít otázky, které mě bytostně zaměstnávají. Moje torzovité a fragmentární podněty se budou týkat následujících otázek-problémů: 1. Ontická realita na našem vnímání nezávislého světa a gnoseologické meze ontologie. 2. Co je racionalita, jaké jsou její možnosti a meze? Lze racionalitu kotvit gnoseologicky či již ontologicky? Jaký je vztah mezi racionalitou, přirozeností a přírodou? Je iracionalita předchůdná racionalitě? 3. Lze z racionality odvodit (...) etické jednání? Je racionalita vázána na určitý kulturní kontext a diskurs, či je universálně lidská? 4. Nemožnost objektivity a nezbytnost úsilí o co nejvyšší možnou míru objektivity. 5. Na čem založit humanitu? A proč vůbec humanita? 6. Posléze načrtnu svoji thesi: Skutečnost‚ její poznání a její utváření jako proces komplexity a komplementarity komponent v korelacích v kontinuitě a v kontextech. (Těmito šesti K si z Vás nechci dělat slovíčkářskou srandu, ale je to to nejvážnější, oč mi jde a s co Vám chci sdělit.) 7. Skončím položením radikálního otazníku nad filosofií. (shrink)

[Lifeworld, Metaphysics and the Ethics of Nature in Habermas. ].

Ondřej Beran. Náš jazyk, můj svět: Wittgenstein, Husserl a Heidegger – vzájemná setkávání a míjení. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2010, ISBN 978-80-7007-335-3, 422 stran.

Text sleduje proměny reinkarnačních představ v počátcích řecké filosofie. Chce upozornit na několik méně známých a nesamozřejmých skutečností, které souvisejí se změnou pochopení převtělující se duše mezi presokratiky a Platónem.

Aspiracija za jedinstvenim upravljanjem svetom je stara koliko i sam svet. Ona u suštini proizlazi iz naše percepcije sveta kao jednog, bez obzira na sve razlike koje se u njemu takođe vide. U naše vreme ova percepcija je pojačana utiskom o sve većoj međuzavisnosti delova sveta, kao i osećajem da su razlike, ma koliko bile velike, sve manje važne u odnosu na ono što je isto ili bar slično u različitim delovima sveta. Ovaj osećaj jedinstva je još više pojačan percepcijom (...) potrebe, ili nužde, da se o važnim stvarima u svetu odlučuje i upravlja na jedinstven način, bez kolizija koje bi proces odlučivanja učinile neefikasnim ili nemogućim. Ali jedinstvo sveta bi trebalo da u sebi sadrži ideju ravnopravnosti, i neke načelne jednakosti. Međutim, uvidom u način na koji se ovaj proces unifikacije sveta stvarno odvija vidimo mnoge probleme. Neki od njih su za očekivati – problemi reprezentacije i pristanka na svetsku vlast koja bi bila odraz jedinstvene zakonodavne volje čovečanstva. Takva volja možda uopšte ne može da se konstituiše. Umesto nje imamo volju za hegemonijom koju prati ideja nejednakosti i manihejske podele sveta na naš i tuđi deo, kao i razne vrste pokušaja ukidanja onog uslova koji svakom zakonodavstvu daje njegov legitimet – a to je sloboda. Suočavamo se sa idejom da je, kao uslov mira i demokratije (šta god da to znači, ili što će značiti u bližoj i daljoj budućnosti) potrebno uspostaviti krutu nejednakost i rigidnu kontrolu svih različitosti u jednom zamrznutom stanju podele na povlašćene i obezvlašćene, na „dobre“ i „loše“ momke, kao da se svet sastoji od „momaka“. Ključni deo ove sheme je pretpostavka o univerzalnoj samerljivosti svega što život čini vrednim. Ta pretpostavka uniformiše i simplifikuje, smanjuje, svet, negirajući relevanciju i stvarnost razlikama koji sada predstavljaju stvarnost sveta. Zakoni više ne pretpostavljaju postojanje zakonodavne volje. U toj situaciji proizvodnja ogromne količine iluzorne sreće više liči na podmićivanje svetskog lumpenproletarijata, sa rizikom da celokupno čovečanstvo postane totalno ravnodušno prema svakoj posebnosti i svakoj vrlini, sasvim primereno svojoj novoj lumpenproleterskoj prirodi. (shrink)

The article deals with the relation between body and its environment. According to the author the body is not only a centre of orientation, but also a factor of creative interaction. The role of the senses is analysed, drawing from the phenomenology of Husserl and Merleau-Ponty. On the background of Levinas ideas the body is conceived as the source of the ethical relationships between the inhabitants of the environment, which is paralelly created by them. The body is interpreted in the (...) context of phenomenological and hermeneutical cultural studies. The author raises the thesis that the body is implicit in the existential creation conceived as an interaction between us and our environment. The phenomenology of culture is conceived as an interaction between different existential layers , where the body lays an important role. The theses, raised in the article, are illustrated by the examples from multi-layer art. (shrink)

McFarland discusses Kant's concept of teleology only insofar as it pertains to natural science, although the concept also has importance for Kant's aesthetics, ethics, and philosophies of history and religion. The study is devoted to an explication of the concept--rather than a developed interpretation-written from the belief that there is "no similar attempt to deal strictly with Kant's treatment of teleology." McFarland is apparently unaware of Klaus Düsing's more comprehensive treatment of the concept in Die Teleologie in Kants Weltbegriff which (...) includes a bibliography of the literature on the subject. Nevertheless, McFarland does draw attention to several crucial aspects of Kant's view and places it in historical perspective, showing its similarity to Hume's argument in the Dialogues. The author points out that teleology functions as a regulative concept for Kant; although we cannot attribute design to the composition of the world, we can use it heuristically to lead us to new mechanical explanations and toward a systematization of knowledge. Moreover, as a subjective principle it enables us to make sense out of organic beings which are unintelligible to us on mechanical models. McFarland argues that since organic purposiveness is a subjective principle of organization it cannot be used to solve the problem of induction and that Kant has not explained why empirical laws are objectively necessary. Although this book omits much, it will be useful to the reader desiring a brief explanation of how Kant uses the concept in parts of the first Critique and in the Critique of Teleological Judgement.--T. P. A. (shrink)

Článek se věnuje nejnovější knize Charlese Taylora Secular Age (2007). Poukazuje na její kořeny v hegeliánství a v novějších kritikách modernity a probírá některé námitky vůči Taylorově koncepci včetně Taylorových odpovědí. Taylor představuje dva typy současných etických projektů. Na jedné straně tzv. výlučný humanismus, na druhé straně imanentní antihumanismus. A smyslem jeho genealogie moderního sekularismu je ukázat vzájemnou podmíněnost mezi antihumanismem, humanismem a religiozitou s tím, že bez nějaké formy transcendence se každý západní hodnotový systém vystavuje nepřekonatelným tenzím, aby následně (...) navrhl koncept originality volající k následování jako spojnici hlavního nároku křesťanství ztělesněného v pojmu lásky k bližnímu s moderním uměním jako náhražkovým náboženstvím. Taylorova práce je nejen v tomto ohledu postavena na jeho celoživotním zájmu o Hegelovu filosofii, v níž se hledá takový způsob, jak spojit etiku autenticity se smyslem pro společenství, který by překonal omezení reflektující racionality. Taylorovo obohacení Hegela můžeme chápat jako snahu nahradit tradiční nárok lásky k bližnímu srozumitelnějším pojmem podpory rozmanitosti v jednotě (resp. pojmem kultury). The essay examines Charles Taylor’s latest book The Secular Age (2007) by unveiling its Hegelian roots together with its debt to other critics of modernity and by considering some objections as well as Taylor’s answers. Taylor sketches two types of contemporary ethical projects. On the one hand he considers exclusive humanism, on the other the immanent antihumanism. The moral of Taylor’s story of modern secularism comes to his claim that the anti-humanism is enabled by humanism and humanism again by religiosity. According to him this comes to indispensability of religion: namely, some notion of transcendence is necessary for coherence of any set of values available to western man. Actually the originality inspiring its following is what he understands as the key element that is shared by the central claim of Christianity embodied in the notion of love (agape) overcoming the rigorism of explicit rules on the one hand and modern art as Ersatzreligion.(Not only) this aspect of Taylor’s recent work is rooted in his lifelong interest in Hegel, who looked for such pairing of the ethics of authenticity with a sense for community that could overcome the limits of reflective rationality. We can interpret Taylor’s amendement to Hegel as a substitution of „support for differentiation in unity“ (or simply „culture“) for „love for neighbour“. (shrink)

Czech translation of Marguerite Léna’s Choisir l’ Europe: Constantin Sigov et la dignité humaine.

Příspěvek se snaží ukázat, jaký dopad mělo poznávání přírody Nového světa na utváření specific- kých podob raně novověké vědecké kooperace a vědy obecně. Záměrem textu je prezentovat originální metody a formy vědění, které v souvislosti s kooperativním poznáváním Nového světa především ve Španělsku vznikaly a jež v soudobé Evropě neměly obdobu. Studie tak chce poukázat na význam, který mělo poznávání Nového světa Španěly v procesu tzv. vědecké revoluce, resp. proměny vědecké praxe i teoretických episte- mologických schémat.

Traganja za dušom i duševnošću motivirala su filozofe na stvaranje koncepcija raznolikog spektra tumačenja. Možemo li spoznati dušu, možemo li definirati duševnost, što bi to zapravo bilo i postoje li takve kategorije koje bi uopće mogle biti predmetom spoznaje, pitanja su na koja nailazimo i u filozofskoj misli Pavla Vuk-Pavlovića.Ishodište njegove filozofije jest doživljaj kao mjesto preplitanja gnoseoloških, ontoloških i etičkih problema te pristup fenomenu doživljaja gradi na kritičkom prevladavanju neokantovskih i pozitivističkih strujanja. Iz kompleksnosti razumijevanja doživljaja iščitavamo specifičnost jedinstva (...) svjesnosti kao subjektivne i predmetnosti kao objektivne komponente doživljaja, njihove složene međuodnose koji produciraju i originalnu filozofsku teoriju pluralizma svjetova te se na kraju pitaju i o mogućnosti filozofije kao takve.Searching for the soul and spirituality has been motivating philosophers to create conceptions of diverse interpretations. Can we gain insight into the soul, can we define spirituality, what is spirituality as a matter of fact and are there such categories that could be the subject of insight – are all questions that we come across in the philosophical thoughts of Pavao Vuk-Pavlović.Experience, as the locus of interlacement between gnoseological, ontological and ethical problems, is where he starts his philosophy. He builds his approach to the phenomenon of experience upon a critical transcendence over the Neo-Kantian and positivistic currents. It is from the complexity of his understanding of experience that we can read out the specific quality of the unity between one’s consciousness – as the subjective component – and the object of one’s experience – as the objective component of experience – their complex interrelations that also give rise to his original philosophical theory of the pluralism of worlds and, finally, investigate the capabilities of philosophy as such. (shrink)

Following the spread of Platonic anthropology, Christianity has started, already since the 2nd century A.D., to be dominated by dualism – a trend undisturbed by somewhat more holistic Thomism, and further strengthened by Cartesianism, which distanced Christian theology and soul even further away from the body. During the 1960s, theologians have become aware of the far more positive and inclusive attitude that the Bible has towards the body. Yet, a century before, the Adventist movement was born in conditionalism such as (...) presented by Hobbes in Leviathan (XLIV). Man does not have a soul; he is a “living soul” – a body vivified by the “breath of life” (Gen 2:7). Without the body, there is no life, nor, consequentially, eternal hell. To this Adventists have also conjoined a philosophy of health reform in which the care of the body has a key role, and upon which depends man’s intellectual and spiritual wellbeing. On this foundation, they have built a rich healthcare and educational practice. This physicalist version of Christian anthropology is a unique worldview contribution to philosophy of the body and a subject worthy of academic attention. (shrink)

Kritická stať se nejprve vztahuje k Beranovu pokusu srovnat Husserlovu fenomenologii a východisko Wittgensteina období Filosofických zkoumání, přičemž se snaží shrnout pozici tzv. statické fenomenologie a na jejím základě vznést otázky k tezi, že rozeznávání a identifikace předmětů je možno založit pouze z hlediska intersubjektivně sdíleného jazyka.

The purpose of this work is to deal with traditional metaphysics, the science that Aristotle called the first philosophy (prote philosophia). This thinking is also called realism, more precisely metaphysical realism, where the relative opposition between subject and object is not equated with the opposition between spirit and being, but being, which is originally spiritual, embraces the subject and the object. The subjectivity of man also belongs to the broader framework of the objective in general; it is only a specially (...) exposed inner place in the great realm of the objective.--Publisher's website. (shrink)

The author presents Hippolyte Taine´s conception of society and state, which are, in her interpretation as well as Taine´s theory, deeply interconnected. It is quite obvious, however, that Taine was a committed liberal. This follows from his explicit ideas on the function of the state, his ruthless criticism of the Jacobin phase of French Revolution and Napoleonic conception of state as well as the state in which he lived, because that state stemmed from the Napoleonic conception. In the second part (...) the author focuses on Taine´s description of the English system. Taine sees both its advantages and drawbacks. Generally speaking, he finds the English system preferable to the French one. However, on the basis of the theory of race, moment and environment, it was not possible to imple­ment the English model in France. (shrink)

In the article are presented the main philosophical explanations of the application of mathematics on the real world (Plato, Aristotle, rationalists, empiricists, Kant, Frege, Husserl, Carnap etc.). They indicate some typical triangular structure of relationships where the mathematical structures somehow correspond to the forms of reality, and thus are possible though something third what bound them. The attempts to solve the question of the application of mathematics by the dispensability of mathematics (e.g. Field) do not success because they do not (...) explain the big success of mathematics in science. However they call our attention to the meaning of transpositions of some empirical contents on the level of theirs mathematical representations. That is neither an abstraction nor an idealisation but is the mapping from the empirical into a formal language. The opposite attempts to identify mathematics and the fundamental structure of reality also do not explain the success of mathematics because of the obvious ontological differences between the mathematical and the real objects. I return finally to Plato and show how he denies the reduction of numbers to some sets. We have to distinguish the idea of numbers and the various aspects of it, for example the cardinal and the ordinal numbers. According to this platonic insight only the idea of numbers exists. Its aspects are only some partial reflections of this idea in our mathematical theories and in the application of mathematics. (shrink)

T. 1. Metodologicheskie osnovanii︠a︡ i modeli, Bogopoznanie i nauchnoe znanie -- t. 2. Chislo. Garmonii︠a︡. Metafizika Sveta -- t. 3. Svet bogoslovskie osnovanii︠a︡ kreatologi.

t. 1. Svet nevecherniĭ : sozert︠s︡anii︠a︡ i umozrenii︠a︡ -- t. 2. Filosofii︠a︡ imeni ikona i ikonopochitanie.

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným (...) velkým pluralistickým variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)