The contemporary popularity of the prefix post has found its expression also in the realm of analytic philosophy - there arises something which has come to be called postanalytic philosophy. We put forward that this branch of the analytic movement, germinating in the writings of the late Ludwig Wittgenstein, of Wllard Van Orman Quine and Willfrid Sellars, and coming to fill blossom with Nelson Goodman, Donald Davidson, Hilary Putnam and Richard Rorty, springs first and foremost from the repudiation of the (...) doctrine of logical atomism as entertained by Bertrand Russell and the early Wittgenstein. The dismantling of this doctrine means especially the denial of the following four points: the atomistic character of language; the sharp boundary between analytic and contingent statements; the sharp boundary between ġiven\' and ínferred\' knowledge; and also the essential cummulativity of knowledge. Postanalytic philosophy is thus essentially holistic; and we put forward that in fact postanalytic philosophy equals analytic philosophy minus logical atomism. (shrink)

Henri Bergson se za svého života těšil velké popularitě. Přes jistý ústup ze slávy jeho filosofie i v druhé polovině dvacátého století inspirovala např. Gillese Deleuze. Nicméně analytická filosofie Bergsonovi dosud mnoho pozornosti nevěnovala. Ačkoli na první pohled skutečně s analytickou filosofií nemá mnoho společného, najdeme v jeho díle některé myšlenky, které by si zasloužily, aby je analytická filosofie zhodnotila. Zaměříme se na Bergsonovo pojetí špatně položených otázek, které je v mnohém podobné pojetí logických pozitivistů. (...) Dále navrhneme, v čem může spočívat jeho přínos pro teorii pravidel a normativistickou teorii významu. Obě témata jsou zde především programaticky nastíněna, jejich hlubší rozpracování je úkol pro další práci. (shrink)

[Analytical Philosophy in the USA at the end of the 20th Century.].

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) (...) Během posledních zhruba deseti let se ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

V této kritické studii bych se chtěl zamyslet nad knihou Stefanie Dach Nespoutaná slova. Richard Rorty, post-analytická filosofie a jazykový idealismus (ZČU v Plzni, 2013). V první, deskriptivní části studie shrnu obsah knihy, druhá část mé studie pak bude zaměřena více kriticky. Nakonec bude následovat několik úvah o smyslu debaty mezi jazykovým realismem a idealismem.

Kritická stať se nejprve vztahuje k Beranovu pokusu srovnat Husserlovu fenomenologii a východisko Wittgensteina období Filosofických zkoumání, přičemž se snaží shrnout pozici tzv. statické fenomenologie a na jejím základě vznést otázky k tezi, že rozeznávání a identifikace předmětů je možno založit pouze z hlediska intersubjektivně sdíleného jazyka.

Článek se zabývá dějinami střetu mezi analytickou a kontinentální tradicí, který dominoval filozofii 20. století. I když obě tradice vzešly ze stejného intelektuálního prostředí a byly výrazně ovlivněny novokantovstvím, přesto se jejich vzájemné neporozumění postupem času prohlubovalo a při několika příležitostech situace přerostla v otevřené nepřátelství. V článku je popsáno deset nejzávažnějších konfliktů: Russell vs. Bergson, Schlick vs. Husserl, Carnap vs. Heidegger, Ryle vs. Heidegger, Popperova kritika pseudovědy, konference v Royaumont, Searle vs. Derrida, odhalení Heideggerovy nacistické minulosti, Derridův čestný doktorát (...) z Cambridge a Sokalův podvrh. Na počátku 21. století se ukazuje, že rozepře analytické a kontinentální filozofie se vyčerpala. Mnohem podstatnější je spor o samotnou metodologii filozofie, jenž se projevuje v rozhraní mezi naturalisticky a antinaturalisticky zaměřenými mysliteli. (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, na druhou stranu, dopředu (...) vymezeno díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

How do the pictures Wittgenstein and his relatives took during his life relate to his philosophical work? The exhibition at the Leopold Museum in Vienna in 2021 demonstrated a complex network of resemblances, overlaps, and cross-references between Wittgenstein’s way of working and the pictures he collected. In this essay, the network is used as an example to argue that a combination of philosophy and artistic sensibility might be a fruitful enrichment for a philosophical practise.

The book is mainly concerned with the problem of the logical analysis of hypothetical (conditional) statements.

Book review:Galilei, Galileo. Prubíř. Translation by Markéta Ledvoňová and Jana Malá. Edited and commented by Markéta Ledvoňová, Daniel Špelda, and Vladimír Štefl. Praha: Togga, 2020. 354 pages.

Scholarly attempts to analyze the history of science sometime suffer from an imprecise use of terms. In order to understand accurately how science has developed and from where it draws its roots, researchers should be careful to recognize that epistemic regimes change over time and acceptable forms of knowledge production are contingent upon the hegemonic discourse informing the epistemic regime of any given period. In order to understand the importance of this point, I apply the techniques of historical epistemology to (...) an analysis of the place of the study of astrology in the medieval and early modern periods alongside a discussion of the “language games” of these period as well as the role of the “archeology of knowledge” in uncovering meaning in our study of the past. In sum, I argue that the term “science” should never be used when studying approaches to knowledge formation prior to the seventeenth century. (shrink)

Je-li nějaký filozof dotázán známými či přáteli na to, čím se profesně zabývá, a odpoví-li po pravdě, často se rozhostí rozpačité ticho. Je sice mnoho oborů, o kterých má laická veřejnost – použijeme-li tento výraz – jen mlhavou představu, avšak snad žádná disciplína nepůsobí tak vágně, jako filozofie. Domnívám se, že důvodem je to, že pojem filozofie skutečně vágní je a že pod pojmem filozofie často rozumíme natolik odlišné činnosti a přístupy, že zahrnout je pod společný pojem lze jen velmi (...) těžko. Ve svém příspěvku se nejprve pokusím naznačit, v čem je starší chápání filozofie jako činnosti blízké svou povahou vědě nadále užitečné, a pokusím se obhájit úzké pojetí filozofie jako filozofie vědy a zejména společenských věd. Tím nemám na mysli vytváření nových vědeckých pojetí, ale užitečné vyjasňování hraničních a problematických otázek, se kterými se věda potýká. (shrink)

Inleiding in de muziekfilosofie die aanzet tot denken, maar ook tot luisteren dankzij de bijbehorende website.