Tato práce se zaměřuje na myšlení dvou významných teoretiků přirozeného zákona a přirozených práv - Johna Locka a Murrayho Rothbarda. Snaží se porovnat jejich představy o přirozeném řádu. Můžeme zde najít důležitou shodu, jako v případě zdůvodnění legitimnosti soukromého vlastnictví, ale zároveň i rozdíly. Locke a Rothbard se liší zejména v názoru na stát a jeho vznik, což vede buď k jeho ospravedlnění u Locka, či k jeho důraznému odmítnutí u Rothbarda. Rothbardova koncepce je v této práci pojímána jako dovedení (...) Lockových východisek do logických důsledků. (shrink)

Příspěvek si klade dvojí cíl. V prvé řadě je jeho záměrem vyzdvihnout přínos monografie O revoluci pro celek myšlení Hannah Arendtové. Především pak nabízí interpretaci klíčového oddílu knihy, v němž spočívá vlastní jádro arendtovského návrhu „nové politické vědy“. Ústředním pro politický řád se ukazuje být rozdíl mezi pramenem moci a pramenem autority, která politickému řádu propůjčuje stabilitu. Příspěvek dokládá, že Arendtová v zakladatelském aktu politického společenství spatřuje dva „bludné kruhy“ – bludný kruh legitimity moci a bludný kruh legitimity zákonů. Zatímco (...) s prvním bludným kruhem si zdařilá americká revoluce věděla rady, druhý bludný kruh, který odkazuje k potřebě autority sankcionující pozitivní zákonodárství, ji uvedl do teoretických obtíží. Stať ukazuje, že Arendtová sama důsledně trvá na možnosti nalézt pramen autority výhradně v prostoru politického jednání. (shrink)

Pojem filosofie nabyl v průběhu historie řadu podob a významů. Kromě tradičního teoretického zaměření se lze setkat s přístupem, který vyzdvihuje praktický dopad filosofování na život člověka. Příspěvek představuje koncept filosofické praxe a reflektuje její současný stav na území České republiky. Autoři vymezují filosofickou praxi jako disciplínu filosofie, a načrtávají její možné dělení na dílčí oblasti. Nastíněny jsou její historické kořeny, které autoři identifikují v antickém Řecku. Dále se věnují systematickému představení doposud sepsaných materiálů k filosofické praxi a přehledu její (...) realizace na území České republiky. Detailní pozornost věnují autoři popisu tří jejích oblastí, mezi které patří filosofie pro děti, filosofický workshop a filosofická konzultace. Kromě teoretického vymezení reflektují rovněž své vlastní postupy v uvedených oblastech. Článek čerpá především ze zahraniční odborné literatury, konkrétně z textů a dalších materiálů filosofických praktikantů. Jeho cílem je představit českému čtenáři doposud podrobněji neřešený koncept filosofické praxe a připravit tak pole pro možnou debatu na akademické rovině. -------- The concept of philosophy has had several forms and meanings throughout the history. Besides the traditional theoretical focus, we may also encounter the approach that highlights a practical impact of philosophizing on one’s life. This text introduces the concept of philosophical practice and reflects its current situation in the Czech Republic. Authors characterize philosophical practice as a discipline of philosophy and present its possible division into subsections. They also present its historical roots, which can be found in ancient Greece. Moreover, authors introduce available sources dealing with the philosophical practice and describe how this discipline is actually practiced in the Czech Republic. Detailed attention is given to three of its sections, namely philosophy for children (P4C), philosophical workshop, and philosophical consultation. Authors present theoretical background and also reflect their own methods in these sections. The text draws primarily from scholarly literature from abroad, particularly from the manuscripts and other sources produced by philosophical practitioners. The aim of this text is to introduce the concept of philosophical practice to the Czech reader and prepare the field for further academic discussion. (shrink)

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

Psychofyzický problém je centrálním problémem ve filozofii mysli. Filozofie předkládá řadu řešení psychofyzického problému v podobě konceptů a teorií ve snaze odpovědět na otázky, zda fyzické a mentální fenomény mají nějaký vztah a pokud ano, jakým způsobem se tento vztah uskutečňuje. Otázky ohledně vztahu fyzického a mentálního aspektu a ohledně jejich podstaty nejsou považovány psychiatrií za zásadní, přestože se psychiatrie ve výzkumu i klinické praxi zaměřuje na dílčí aspekty tohoto problému. Tento článek zkoumá, které filozofické koncepce psychofyzického problému se uplatňují (...) v teoretických konstruktech psychiatrie. (shrink)

Ve své práci se autor zamýšlí nad používáním metod exaktních věd v ekonomii. Upozorňuje na problémy dnešních ekonomik vyvolané hospodářskou recesí a nalézá ideje, jimiž bylo dnešní ekonomické uvažování ovlivněno. Pouští se do analýzy racionalistického myšlení 19. století, které stálo za změnou obsahu výrazu "věda" a zamýšlí se nad následky, které to pro budoucí vývoj mělo. Dále analyzuje hloubku ovlivnění ekonomie exaktními vědami a svá zjištění demonstruje na příkladu laureátů Nobelových cen za ekonomii. Zjišťuje, že některé ceny byly uděleny spíše (...) za aplikaci matematických metod a pokusů o kvantifikaci, nežli za skutečnou analýzu lidského jednání. V druhé části práce se autor zamýšlí nad možnostmi vytváření svobodnější a "spravedlivější" společnosti a možnostmi vědců v této oblasti. Analyzuje činnost plánovačů a podstatu liberálního řádu. (shrink)

Přibližně od druhé poloviny devadesátých let můžeme v sociálních vědách rozpoznat řadu tendencí, které nás opravňují hovořit o digitálním obratu v sociálněvědné praxi. Ačkoli důsledky digitalizace jsou pozorovatelné v mnoha oblastech sociálních věd, nejvýrazněji jsou zřejmě patrné ve znovuoživení očekávání spojovaných s tzv. dialogickým obratem a v diskusi rozpoutané kolem konceptu veřejné vědy. Tato studie vychází z kritického představení antologie a knihy-hypermédia Phillip VANNINI, Popularizing Research. Engaging New Genres, Media and Audiences. New York: Peter Lang 2012, 220 s.; Phillip VANNINI, (...) Popularizing Research [online]. 2012. Dostupné z: [cit. 4. 1. 2013], přičemž jejím cílem je zejména postižení souvislostí mezi digitálním a dialogickým obratem v sociálních vědách a vymezení vztahu těchto obratů ke konceptu veřejné vědy. (shrink)

Práce zkoumá kategorii nahodilosti, jednu z nejzávažnějších v marxistické i nemarxistické filosofii. Její poznání umožní pochopení ostatních kategorií. Autor dospěl k závěru, že slova náhoda a nahodilé mají řadu pronikavě.

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé (...) místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Vrcholným dílem celoživotní teoretické činnosti Karla Engliše měla být Velká logika, která se zachovala v podobě obsáhlého rukopisu (cca 2500 stran) a dosud nebyla publikována. Prvním průběžným výsledkem snahy o publikaci rukopisu je zveřejnění studie "Kritika Schopenhauera". Autoři textu předkládají přepis části rukopisu opatřený poznámkami ke zpřístupnění jeho obsahu. Schopenhauerova filosofie poznání tvoří jednu ze stěžejních inspirací pro Englišovu teorii myšlenkových řádů. Englišova kritika Schopenhauera tak poskytuje vodítko k hlubšímu porozumění vztahu Englišovy teorie a transcendentální filosofie.

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Nového knížka Filosof T. G. Masaryk (1994) má tři roviny, které se přirozeně neustále stýkají a prolínají: bilancování dosavadní masarykovské literatury s důrazem na rozbor literatury nejnovější, pokus o systematizaci Masarykova díla, postižení jeho vnitřní logiky a vřazení do evropských souvislostí (Brentano, Husserl), a konečně otevírání a řešení otázek, které je možné v užším slova smyslu označit za problémové a aktuální. Nový ukazuje, jak pomáhá Masarykovo myšlení vracet znovu otázku smyslu a řádu našeho usilování a tvoření.

Nového knížka Filosof T. G. Masaryk (1994) má tři roviny, které se přirozeně neustále stýkají a prolínají: bilancování dosavadní masarykovské literatury s důrazem na rozbor literatury nejnovější, pokus o systematizaci Masarykova díla, postižení jeho vnitřní logiky a vřazení do evropských souvislostí (Brentano, Husserl), a konečně otevírání a řešení otázek, které je možné v užším slova smyslu označit za problémové a aktuální. Nový ukazuje, jak pomáhá Masarykovo myšlení vracet znovu otázku smyslu a řádu našeho usilování a tvoření.

Rozsáhlé dílo obsahující celoživotní práci Karla Engliše nejen z oblasti teorie poznání představuje nikdy nevydaný rukopis s názvem Velká logika. Jedním z výsledků snahy o jeho postupnou publikaci je nyní zveřejněný přepis Englišovy studie „Zeleného kritika mé teleologie“. Přepis části rukopisu je opatřen autorskými vysvětlujícími a obsah doplňujícími poznámkami. Engliš se musel vypořádávat s kritikou svého teleologického přístupu, jež upřednostňoval v ekonomické vědě, stejně jako musel obhajovat své trojí dělení způsobů myšlení (ontologický, teleologický a normologický). Právě Englišovy obhajoby myšlenkových řádů (...) umožňují vyniknout jeho originalitě v axiologické oblasti. (shrink)

Příspěvek se zabývá analýzou Jamesova pojetí náboženské zkušenosti představené v knize The Varieties of Religious Experience (1902). Text sleduje základní obsahovou strukturu Varieties, rekonstruuje Jamesův přístup ke zkoumání náboženské zkušenosti a kriticky reflektuje předkládaná stanoviska. Postupně se proto zabývá mysticismem, filosofií a vědou o náboženství jakožto možnými garanty osobní náboženské zkušenosti. Ačkoli od prvního vydání Varieties uplynulo již přes sto let, Jamesovy myšlenky v nich obsažené jsou i dnes inspirací pro celou řadu badatelů a výzkumníků. Cílem příspěvku je poskytnout čtenářům (...) skrze historigrafickou analýzu Jamesova díla základní vhled do problematiky zkoumání náboženských zkušeností a objasnit argumentační postup obsažený ve Varieties. V závěru textu bude poukázáno i na reflexi některých Jamesových myšlenek ve vybraných současných neurovýzkumech náboženských zkušeností. (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je (...) bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

This work has been selected by scholars as being culturally important, and is part of the knowledge base of civilization as we know it. This work was reproduced from the original artifact, and remains as true to the original work as possible. Therefore, you will see the original copyright references, library stamps (as most of these works have been housed in our most important libraries around the world), and other notations in the work. This work is in the public domain (...) in the United States of America, and possibly other nations. Within the United States, you may freely copy and distribute this work, as no entity (individual or corporate) has a copyright on the body of the work. As a reproduction of a historical artifact, this work may contain missing or blurred pages, poor pictures, errant marks, etc. Scholars believe, and we concur, that this work is important enough to be preserved, reproduced, and made generally available to the public. We appreciate your support of the preservation process, and thank you for being an important part of keeping this knowledge alive and relevant. (shrink)

Stať se zabývá modelováním demokracie jakožto popisu politického systému; David Held je jedním z autorů, který nabízí obecné modely demokracie, jež náleží příslušným společnostem a jejich tradicím. Jelikož má Česká republika specifický demokratický systém, pokouší se tato stať za pomoci syntetizace Heldových modelů co nejvýstižněji popsat současnou českou demokracii. Model kombinuje znaky ústavnosti v jejich formální podobě a reálné politické chování. Následně se snaží nalézt pozici demokracie ve společenském řádu za pomoci Hayekova pohledu na tuto tematiku.

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

Thomas Kuhn ve svých pozdějších pracích ostře napadá tzv. silný program sociologie vědění a důsledně se vůči němu vymezuje. Tato skutečnost je zajímavá z toho důvodu, že představitelé silného programu se naopak ke Kuhnovi otevřeně hlásí a vydatně čerpají z jeho díla, neboť v něm spatřují řadu klíčových myšlenek, které implikují možnost sociologické analýzy vědeckého poznání. Cílem této studie je kriticky přezkoumat Kuhnovu kritiku silného programu a zhodnotit její oprávněnost. V první části je za tímto účelem nejprve rekonstruováno Kuhnovo pojetí (...) silného programu, jež je posléze porovnáno s pracemi jeho zakladatelů Davida Bloora a Barryho Barnese, v nichž je silný program teoreticky rozvíjen. V další části jsou Kuhnovy argumenty proti silnému programu konfrontovány s vybranou historickou studií, v níž je silný program aplikován v praxi. Třetí část pak obrací pozornost ke Kuhnovu vlastnímu pojetí vědy, které je v ní porovnáno se silným programem právě v těch aspektech, jež na něm Kuhn kritizuje. (shrink)

Článok sa zaoberá tematikou filozofického problému ja. Konfrontuje rôzne teórie za cieľom prísť s alternatívou, ktorá ich v istom zmysle zároveň vyťažuje i prekonáva. Najskôr je predstavená koncepcia Colina McGinna, ktorý poukazuje na vzdorovitosť ja voči bežným teoretickým prístupom a dospieva k „transcendentálnemu naturalizmu“. Tento postoj spočíva v tvrdení, že existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnuť. Ďalej prichádzajú na radu na psychologických výskumoch založené úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja (...) podľa nich nie je ničím objektívne uchopiteľným, ale len užitočnou konštrukciu našich myslí. Následne sú oba pohľady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároveň prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita – podobne, ako Davidsonove „mentálne udalosti“. Filozofický problém ja nespočíva v obmedzenosti našej poznávacej schopnosti, ale v tom, že sme bytosti schopné žiť v dvoch navzájom nezlučiteľných konceptuálnych ríšach – vo svete prísnej vedy a vo svete slobodných a zodpovedných osôb. Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt, ktorý má však v rámci autonómnej mentálnej ríše nesmierny význam. (shrink)

Книга иранского историка посвящена истории происхождения названия государства Азербайджан, истории Кавказской Албании, древнему государству существовавшему на территории современных Азербайджана, Дагестана и Армении (Нагорного Карабаха).

Study on Mānameyodaya of Nārāyaṇabhaṭṭapāda, treatise on Mimamsa philosophy.

Издание сдержит: Специфика изучения научного и философского наследия Е. И. Рериха и Н. К. Рериха. Духовная революция в России и космическое мышление; Дух как объективная реальность и познавательная сила и др.

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

Záměr zkoumat metafyziku stoické filosofické školy naráží na řadu problémů. Předně se metafyzikou zabývali zejména nejstarší stoičtí filosofové, především Zénón, Chrýsippos a Kleanthés, ovšem bohužel právě od nich se plně nedochoval žádný spis a tak o jejich filosofických postojích získáváme informace z druhotných zdrojů, jejichž autoři měli často ke stoické filosofii odmítavý postoj. Zároveň se názory těchto myslitelů v určitých bodech rozcházely a stoická filosofie sama procházela vývojem a proměnami, které zprostředkovány jen druhotnými zdroji působí značné interpretační potíže. Přes tyto (...) obtíže se v tomto textu pokoušíme podat přehled základní struktury stoické metafyziky, tak jak se v tomto nejstarším období zformovala, přičemž poukazujeme na některé problémové či sporné otázky. Východiskem je pro naši analýzu pojem tělesa, od něhož docházíme k rekonstrukci třístupňové stoické metafyziky a nejuniverzálnější kategorie „něco“. Následně se věnujeme činnému a trpnému principu tělesnosti a od nich se odvíjejícího metafyzického systému. (shrink)