平凡で穏やかに暮らせる「ふつうの幸せ」こそ最大の幸福だと、今、人々はやっと気がついた。雇用、医療、介護など社会のセーフティネットは重要だけれど、自分の外に求めるだけでは、人生はいつまでも満たされない。 「ふつうの幸せ」を手に入れるには、「私が私が」という自慢競争をやめること。お金、恋愛、子どもにしがみつかないこと。物事の曖昧さ、ムダ、非効率を楽しむこと。そして他人の弱さを受け入れること―脱ひとり勝ち 時代の生き方のルールを精神科医が提案。.

Se trata de un artículo que busca una relectura de los textos y problemas en la obra del filósofo francés Louis Althusser. Hay dos líneas argumentativa que sigue la relectura: 1) su materialismo aleatorio, y 2) su teoría del lenguaje.

V minulém čísle časopisu Pro-Fil uveřejnil Tomáš Sobek zajímavou stať (Sobek 2015) mapující různé odpovědi na otázku, co konstituuje lidský blahobyt neboli co je pro člověka dobré. Zatímco většina kapitol má spíše deskriptivní povahu – autor představuje jednotlivé konkurenční teorie blahobytu a zdržuje se jejich hodnocení – v poslední části předkládá tezi, podle níž existuje úzký vztah mezi lidským blahobytem a autenticitou. Mým cílem v tomto krátkém příspěvku je tuto domněnku podrobněji interpretovat a poněkud zproblematizovat. Nechci tím naznačovat, že spojení (...) blahobytu a autenticity není plodné. Spíš mne zajímá, jaký je přesně vztah mezi těmito pojmy. Sobek totiž na obecné rovině říká jen tolik, že se jednotlivé teorie blahobytu musí potýkat se stejnou otázkou, totiž s otázkou autenticity, že teorie blahobytu ztělesňují různé koncepce autenticity a že diskuze mezi teoriemi blahobytu jsou zároveň spory o to, co je to autentický život. (shrink)

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Russkiĭ kosmizm v poiskakh absoli︠u︡ta : paralleli i peresechenii︠a︡ v muzykalʹnom, poėticheskom i izobrazitelʹnom tborchestve 1910-1920-kh godov -- Liki Moderna -- Putʹ k modernu : Georgiĭ Lʹvovich Katuar -- Stilʹ modern v tvorchestve Frederika Diliusa : kont︠s︡ert dli︠a︡ fortepiano s orkestrom do minor -- Stilʹ modern i tvorchestvo Bely Bartoka (na primere opery "Zamok gert︠s︡oga Sini︠a︡i︠a︡ Boroda") -- Frit︠s︡ Kreĭsler i stilʹ modern -- Klod Debi︠u︡ssi i Moris Ravelʹ : muzyka dli︠a︡ arfy -- Klod Debi︠u︡ssi : dvenadt︠s︡atʹ ėti︠u︡dov dli︠a︡ fortepiano (...) : ot ėkzersisa do installi︠a︡t︠s︡ii -- O dikhotomii "muzhskogo" i "zhenskogo" v Pi︠a︡toĭ sonate A.N. Skri︠a︡bina (na primere motivnoĭ metriki) -- Pod znakom moderna : A.N. Skri︠a︡bin i S.S. Prokofʹev v 1913 godu -- Avangard i modern v retrospektive -- O proi︠a︡vlenii︠a︡kh "modernizma" v ispolnitelʹskom iskusstve : F. Buzoni, M. I︠U︡dina, G. Gulʹd -- Sudʹba providt︠s︡a : fortepiannai︠a︡ muzyka Ėrika Sati v sovremennom akademicheskom muzykalʹnom mire -- Otgoloski ėpokhi modern : o nekotorykh smyslovykh osobennosti︠a︡kh sovremennykh fortepiannykh sochineniĭ (Ė. Denisov, S. Slonimskiĭ, G. Zaĭt︠s︡ev) -- Zapadnye pianisty - ispolniteli russkogo avangarda pervoĭ volny : Sh. Shleĭermakher, Kh. Khenk, M.-A. Amlen -- Muzyka k filʹmu "Kabinet doktora Kaligari" : mezhdu tvorcheskoĭ rekonstrukt︠s︡ieĭ i istoricheskoĭ imitat︠s︡ieĭ -- Podvodi︠a︡ itogi -- "Pozdniĭ modernizm" v muzyke kont︠s︡a XX - nachala XXI veka : nekotorye nabli︠u︡denii︠a︡ -- Po sledam konferent︠s︡ii "Ot moderna k futurizmu" (virtualʹnai︠a︡ beseda za kruglym stolom). (shrink)

Určité okolnosti (konkrétně historické okolnosti vývoje jazyka) určují, co slova, ze kterých se tato věta skládá, znamenají. (ii) Jiné okolnosti (kontext výpovědi této věty) mohou určovat, k čemu některé výrazy v této větě (já, tady, ...) odkazují. (iii) Další okolnosti (odpovídající tomu, o čem tato věta hovoří) určují, zda se věci mají tak, jak věta říká. Vezměme například větu..

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

O'Brien, Roderick When we held the Woods Centenary Seminar in 1989, the local Naracoorte Herald gave us excellent publicity. I recall sitting with the editor, Richard Peake, as he was briefed by the great Sr Margaret Press, assisted by Fr Kevin Horsell, the parish priest of Bordertown who brought his scientific background, and by me. The editor asked the question: 'If Mary MacKillop is to be canonised, why not Woods?'.

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Reviewed by:Not by Nature but by Grace: Forming Families through Adoption by Gilbert C. MeilaenderThomas O'BrienNot by Nature but by Grace: Forming Families through Adoption Gilbert C. Meilaender notre dame, in: university of notre dame press, 2016. 136 pp. $25.00I was adopted as an infant through a Catholic Charities office in 1961, and just three years ago, thanks to an online DNA analysis service, I met both of my (...) biological parents, with whom I have an ongoing, loving relationship. So my keen interest in this book and its topic is more than just theological [End Page 209] curiosity. It includes personal and emotional dimensions, as I'm sure it will for many readers.This book is an attempt to understand modern adoptive practices from a primarily Christian/Catholic perspective, with helpful allusions to the beliefs and practices of the other Abrahamic faiths. Overall, I believe the book succeeds in presenting a solid theological foundation for adoption in general and, more specifically, for its current mainstream manifestation in the developed world. The author doesn't shy away from the various controversies related to adoption—like assisted reproduction, LGBTQ adoption, embryo adoption—and he takes on other authors who make claims about adoption that he believes distract or obscure the central purpose of adoption, which is to provide a child a "needed place of belonging" within the network of loving relationships that is the ideal of the family (38).My reservations about the book are two. The first has to do with the inconsistent tone of the book, which tends to swing, abruptly at times, from a theological and analytical tone to one that feels more popular and homiletic—even to the point of being maudlin. As stated earlier, I have high regard for most of the analytical sections and find the overarching thesis convincing. Generally, in these sections, the method begins with the lived experience of adoptees and their parents and works through scripture, tradition, and critical reflection to arrive at a reasonable conclusion. However, occasionally the book drifts into uncritical and merely emotive territory, and this is especially the case in the sections called "interludes," where the author presents letters to adoptees from their parents reprinted from the Christian Century magazine. These seem out of place and even distracting. Of even greater concern is the concluding chapter, where the author should be summarizing and highlighting the strengths of his thesis. Instead he chose to draw homiletic lessons from Anne of Green Gables (110).My second reservation is not so much a critique of this book but of the state of contemporary Catholic sexual ethics, which forms a backdrop for the entire book. The book accurately reflects a mainstream position in Catholic sexual ethics, which abandoned a narrow focus on procreation decades ago in favor of one highlighting the unitive and relational aspects of human intimacy. This move away from a strictly deontological framework stressing the duty to procreate and toward a teleological ethic stressing the need to model human relationships after divine ones has been celebrated for good reasons, but it has not come without costs. Like all teleological ideals, this sexual ethic is attractive to purveyors of high philosophy but tends to be thoroughly abstract and almost entirely incapable of offering concrete, practical guidance. Because it is so abstract, its application to specific moral issues can seem arbitrary and at the whim of the author. Such is the case in this book, for instance, when this teleological ideal is wielded to shed doubt on LGBTQ adoption. It is particularly telling [End Page 210] that the author neglects to consult lived experience in this section, ignoring the mountains of evidence readily available that LGBTQ families can be just as loving and nurturing as those of traditional families. Ultimately, a second Renaissance would benefit Catholic sexual ethics—one that balances deontological and teleological elements by introducing practical, consequential, and proportional methods.Thomas O'BrienDePaul UniversityCopyright © 2018 Society of Christian Ethics... (shrink)

I. Singminji sigi p'yŏn -- II. Chŏnhwan'gi ŭi iron oe.

Sobre el libro: Isaiah Berlin ha sido, además de un original e intuitivo historiador de las ideas y autor de numerosos conceptos teórico-políticos, un reconocido teorizador de la libertad y defensor acérrimo del pluralismo. Rasgos que lo han convertido en un innegable referente intelectual en nuestra época. Sobre el editor: El Editor de la presente obra, Pablo Badillo O'Farrell, con motivo del centenario del nacimiento de Berlin, ha reunido un número de contribuciones de estudiosos italianos y españoles que ofrecen, desde (...) muy diferentes perspectivas, un amplio abanico de miradas diversas sobre la obra y el pensamiento del autor, que van desde el análisis y confrontación del pluralismo valorativo y la ética de la libertad, al de la interculturalidad o la identidad personal y el nacionalismo, pasando por la confrontación de historicismo, historia de las ideas y contra-corriente. (shrink)

This fully revised new edition re-establishes Paul Griffiths's survey as the definitive study of music since the Second World War. The disruptions of the war, and the struggles of the ensuing peace, were reflected in the music of the time: in Pierre Boulez's radical reforming of compositional technique and in John Cage's move into zen music, in Milton Babbitt's settling of the serial system and in Dmitry Shostakovich's unsettling symphonies, in Karlheinz Stockhausen's development of electronic music and in Luigi Nono's (...) pursuit of the universally human, in Iannis Xenakis's view of music as sounding mathematics and in Luciano Berio's consideration of it as language. The initiatives of these composers and their contemporaries opened prospects that have continued to unfold. This constant expansion of musical thinking since 1945 has left us with no single history of music. Paul Griffiths's study accordingly follows several different paths, showing how and why they converge and diverge. In addition to the composers mentioned above, others whose music is discussed include Steve Reich, Jean Barraque, Elliott Carter, Olivier Messiaen, Gyorgy Kurtag, Harrison Birtwistle, and Gyorgy Ligeti. Publication and recording details are given for the works of all these composers and many others. (shrink)

Oscar Esquisabel gives an overview of Chapter 13, tracing connections with several philosophers and traditions in philosophy, especially with the hermeneutic tradition. In my response I address his concluding questions about hermeneutics, and about the relation between senses, meanings, and concepts.Oscar Esquisabel apresenta uma visão geral do capítulo 13, traçando conexões com vários filósofos e tradições filosóficas, especialmente com a tradição hermenêutica. Dirijo minha réplica à suas questões finais sobre hermenêutica e sobre a relação entre sentidos, significados e conceitos.

Javier Legris examines my views on symbolism and logical form in relation to two important distinctions emphasized by Jean van Heijenoort—the distinction between logic as calculus and logic as universal language, and the distinction between absolutism and relativism in logic. I generally agree with his considerations and focus my response on some relevant aspects of classical logic.Javier Legris examina minhas considerações sobre simbolismo e forma lógica em relação à duas distinções enfatizadas por Jean van Heijenoort: a distinção entre lógica como (...) cálculo e lógica como linguagem universal, e a distinção entre absolutismo e relativismo na lógica. Estou basicamente de acordo com suas observações e em minha réplica enfoco alguns aspectos relevantes da lógica clássica. (shrink)

Frank Sautter’s questions are directed at the precise senses of the words ‘invention’ and ‘creation’ used in my remarks on the origin of language, and at the connection between Jørgensen’s and my views on the development of language. In my response I clarify my use of the words ‘invention’ and ‘creation’ vis-à-vis Frank’s suggested interpretations, and examine Jørgensen’s distinction of stages in the development of language in relation to imperatives and the “directive use of language”.As perguntas de Frank Sautter estão (...) direcionadas ao sentido mais preciso das palavras ‘invenção’ e ‘criação’ utilizadas em minhas observações sobre a origem da linguagem, e à relação de meu ponto de vista sobre o desenvolvimento da linguagem ao de Jørgensen. Em minha réplica esclareço meu uso das palavras ‘invenção’ e ‘criação’ comparativamente às diversas interpretações sugeridas por Frank, e examino a distinção de estágios no desenvolvimento da linguagem proposta por Jørgensen em relação aos imperativos e ao “uso direcionado da linguagem”. (shrink)

DEATH is one of the central themes of existentialist writing. This is to be expected since the focal point of all its reflection is human existence. Existentialism explores the innermost depths of experienced selfhood. Inevitably, the authentic self must face the problem of man’s origin and destiny or, in Heideggerian terms, the beginning and ending of his Being-in-the-world. Death is a profoundly human problem, inseparably bound up with the psychological and ontological structure of the human mode of being or Dasein.

T. 1. 1907-1909 -- T. 2. 1909-1914 -- T. 3. 1914-1917.