A Polish space is not always homeomorphic to a computably presented Polish space. In this article, we examine degrees of non-computability of presenting homeomorphic copies of compact Polish spaces. We show that there exists a $\mathbf {0}'$ -computable low $_3$ compact Polish space which is not homeomorphic to a computable one, and that, for any natural number $n\geq 2$, there exists a Polish space $X_n$ such that exactly the high $_{n}$ -degrees are required to present the homeomorphism type of $X_n$. (...) Along the way we investigate the computable aspects of Čech homology groups. We also show that no compact Polish space has a least presentation with respect to Turing reducibility. (shrink)

The study of ergodic theorems from the viewpoint of computable analysis is a rich field of investigation. Interactions between algorithmic randomness, computability theory and ergodic theory have recently been examined by several authors. It has been observed that ergodic measures have better computability properties than non-ergodic ones. In a previous paper we studied the extent to which non-ergodic measures inherit the computability properties of ergodic ones, and introduced the notion of an effectively decomposable measure. We asked the following question: if (...) the ergodic decomposition of a stationary measure is finite, is this decomposition effective? In this paper we answer the question in the negative. (shrink)

Offers historical and philosophical arguments for treating the humanities as sciences.

Computable analysis provides ways of representing points in a topological space, and therefore of defining a notion of computable points of the space. In this article, we investigate when two topologies on the same space induce different sets of computable points. We first study a purely topological version of the problem, which is to understand when two topologies are not $\sigma $ -homeomorphic. We obtain a characterization leading to an effective version, and we prove that two topologies satisfying this condition (...) induce different sets of computable points. Along the way, we propose an effective version of the Baire category theorem which captures the construction technique, and enables one to build points satisfying properties that are co-meager with respect to a topology, and are computable with respect to another topology. Finally, we generalize the result to three topologies and give an application to prove that certain sets do not have computable type, which means that they have a homeomorphic copy that is semicomputable but not computable. (shrink)

V rámci této stati jsou publikovány první české informace o dopisu, který v dubnu roku 1673 napsal B. Spinoza svému příteli Jarigu Jelleszovi a jenž se nám dochoval pouze v útržcích.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Medicejský dvorní filosof Galileo Galilei je považován za symbolického zakladatele vědecké metody oproštěné od vnějších vlivů, v níž rétorika, natož argumentační fauly, zdánlivě nemají své místo. Článek představuje pozadí vzniku a přijatých rétorických strategií málo zkoumaného spisu Il Saggiatore (Prubíř), jenž je zřejmě jedním z nejvýraznějších svědectví proti přetrvávajícímu černobílému obrazu Galilea jako nezávislého, výhradně racionálního vědce, jenž své myšlenky vyjadřuje jazykem matematiky a geometrie zproštěným emocí. Jak ale případ Prubíře zřetelně ukazuje, Galileo byl také dvořanem a literátem, jehož práce (...) byla silně ovlivňována přísnými pravidly patronátu. V reakci na knihu Libra astronomia ac philosophica jezuity Orazia Grassiho, jenž Galilea verbálně atakoval pod maskou fiktivního studenta jménem Lotario Sarsi, byl medicejský matematik přinucen bránit sebe a své patrony všemi dostupnými prostředky. Il Saggiatore však sloužil i k propagaci nových zásad vědeckého bádání zastávaných členy Accademia dei Linei. (shrink)

Nemonotónní logika vznikla za účelem systematicky zachytit tzv. zrušitelné uvažování, tj. typ každodenního uvažování, které vede jen k provizorně platným argumentům, jenž mohou být následně staženy s příchodem nových informací. Tím se ovšem nemonotónní logika dostává do ostrého kontrastu s klasickou logikou, která je monotónní, tj. žádné dodatečné premisy nemohou zrušit jednou již platné argumenty. To bylo pro mnohé dostatečným důvodem k tomu, aby nemonotónní logice upřeli status logiky. V tomto textu si ukážeme, že takový závěr je příliš unáhlený a (...) že nemonotónní logika má právo se nazývat logikou. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Předkládaná studie se pokouší zmapovat rozhodující mezníky antického pojetí dějin. Kořeny tohoto nacházíme již v řecké mytologii, u Hesioda, jenž přichází jako první s tzv. koncepcí postupně upadajících věků lidstva. Tato koncepce je lokalisovatelná posléze u Platona, zejména pak v jeho koncepci ústav. Najdeme jej u vrcholného představitele druhé etapy stoicismu, Poseidonia z Apameie, který následně ovlivní římskou spiritualitu s jejím vnímáním dějin coby úpadku. Vedle této linie pak studie sleduje ještě linii tzv. cyklického pojetí dějin, která má zřejmě kořeny (...) v mytologické tradici a je následně zpracovávána presokratovskou filosofií (Herakleitos z Efesu), najdeme ji u Platona, ale zejména pak u "pilíře" stoy Chrysippa ze Soloi, Poseidonia a následně se pak stane součástí římského myšlení. Do jakéhosi kontrapunktu pak studie, alespoň v náznaku, staví tzv. lineární pojetí dějin vlastní židovsko-křesťanské tradici a vrcholně zpracované Augustinem Aureliem. (shrink)

Článek se zabývá dějinami střetu mezi analytickou a kontinentální tradicí, který dominoval filozofii 20. století. I když obě tradice vzešly ze stejného intelektuálního prostředí a byly výrazně ovlivněny novokantovstvím, přesto se jejich vzájemné neporozumění postupem času prohlubovalo a při několika příležitostech situace přerostla v otevřené nepřátelství. V článku je popsáno deset nejzávažnějších konfliktů: Russell vs. Bergson, Schlick vs. Husserl, Carnap vs. Heidegger, Ryle vs. Heidegger, Popperova kritika pseudovědy, konference v Royaumont, Searle vs. Derrida, odhalení Heideggerovy nacistické minulosti, Derridův čestný doktorát (...) z Cambridge a Sokalův podvrh. Na počátku 21. století se ukazuje, že rozepře analytické a kontinentální filozofie se vyčerpala. Mnohem podstatnější je spor o samotnou metodologii filozofie, jenž se projevuje v rozhraní mezi naturalisticky a antinaturalisticky zaměřenými mysliteli. (shrink)

V rámci filosofie věd panuje široká shoda na tom, že druhá polovina 20. století složila „labutí píseň" pozitivismu. Milton Friedman a Paul Samuelson, dva klíčoví autoři k metodologii ekonomie v daném časovém období, přitom tento vývoj ve filosofii vědy prý nikdy nereflektovali. Pozitivistická východiska - v prvé řadě v podobě redukcioni- stického přístupu - jsou tudíž stále přítomna ve vlivných teoretických konceptech rozvinutých ekonomy hlavního proudu. Značný počet autorů však v současnosti sdílí náhled, že tyto koncepty v nezanedbatelné míře přispěly (...) k vývoji, jenž ústil ve finanční krizi, vrcholící v letech 2008 a 2009. Předkládaný článek se proto táže, zda to byla právě krize - v níž mnozí spatřují empirické zamítnutí řady pozitivistických konceptů - která napsala „labutí píseň" pozitivismu v ekonomii hlavního proudu. (shrink)

Ve svém příspěvku chci argumentovat pro takové chápání analytické filosofie, které ji nevymezuje novými tématy, ale specifickým přístupem, tzv. obratem k jazyku, jenž se ukáže být v souladu s principem pravé filosofie vůbec.

Tento článek se zabývá kritickým shrnutím stěžejních myšlenek a úvah vyjádřených v knize Vyhořelá společnost. Autorem pěti esejů, jež tvoří tuto knihu, je německy píšící filozof pocházející z korejského Soulu Byung-Chul Han. Myšlenky tohoto autora jsou podrobně rozpracovány v eseji Společnost únavy, který byl do knihy logicky zařazen na první místo. Ústřední myšlenkou tohoto pojednání, a vlastně celého souboru autorových úvah, je stávající úbytek negativity, jenž obklopuje současného člověka a jenž ústí do přemíry pozitivity a vzniku společnosti výkonu. Výsledkem této (...) okolnosti je dle Hana fakt, že současný člověk se stává sám sobě vykořisťovatelem. Tento ústřední motiv dále rozvádí následující čtyři eseje. Autor článku se staví kriticky k některým Hanovým tezím a zároveň nachází paralely k Hanovým hlavním myšlenkám v díle Mít či být? Ericha Fromma. Autor především zpochybňuje Hanův konstrukt paradoxní svobody a rovněž rozporuje Hanem ohlašovaný konec virové epochy. (shrink)

Cílem článku je ukázat přínos tradičního pragmatismu, a to s ohledem na nutnost vypracování hodnotově podmíněného bádání, jehož východiskem je praxe. V rámci jednání se ukazuje klíčová role zkušenosti, což je aspekt, který je stěžejní pro klasický empirismus, ovšem v kontextu pragmatismu je určujícím způsobem revidován. Z pragmatistického úhlu pohledu je zkušenost, stojící v základu poznání, nahlížena jakožto aktivní proces, během nějž člověk kooperuje s prostředím, které ho obklopuje, čímž neustále získává podněty pro konstituování vlastních přesvědčení, která se navzájem doplňují (...) a podmiňují. Povaha našich přesvědčení, vzešlých z interakce s okolním prostředím, se potom vysvětluje s odkazem k tomu, co činíme a jak následně toto konání interpretujeme. Text se nejprve zaměřuje na hodnotově neutrální koncepci vědeckého bádání, již předložil M. Weber. V opozici k weberovskému projektu jsou poté rozvíjena stanoviska (neo)pragmatismu, jež oscilují kolem holistického aspektu filosofie pragmatismu, jenž vyzdvihuje vzájemné propojení vědeckých teorií a filosofických přesvědčení, usiluje tak o zrušení distinkce panující mezi faktem, teorií a hodnotou či mezi myšlením a zkušeností a ukazuje tak, jakým způsobem lze za přispění pragmatismu překlenout tradiční dichotomie, jež jsou jednak neodlučitelně spjaté s předchozí filosofickou tradicí a které jsou rovněž nadále přítomny v sociologickém paradigmatu M. Webera. (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) (...) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Masarykovy a Brentanovy snahy o překonání Humova skepticismu prostřednictvím počtu pravděpodobnosti lze chápat jako svého druhu "třetí cestu" mezi kantovským apriorismem a kapitulací před subtilními Humovými argumenty. U Masaryka je ono snažení součástí jeho projektu nové induktivní logiky, která (v návaznosti na Leibnize) by měla být logickým základem pro "umění vynalézat" (ars inveniendi). Masaryk akceptuje Humovu koncepci analytických soudů, ale zároveň inklinuje i ke koncepci Adolfa Ficka, v souladu s níž mají věty počtu pravděpodobnosti charakter syntetických soudů a priori; kromě (...) toho odkazuje pozoruhodným způsobem k Bernoulliho zákonu velkých čísel. Masarykovy úvahy vedou k závěru, že zákon velkých čísel zaručuje shodu mezi apriorními tvrzeními počtu pravděpodobnosti a empirickou skutečností, což podle Masaryka vyvrací "tresť" Humova skepticismu, spočívající v tvrzení, že rozum a zkušenost se vylučují. Vzhledem k tomu, že hlavním objektem Humovy kritiky byl pojem kauzality, je však nutno konstatovat, že Masarykovo snažení bylo neúspěšné, neboť žádná aplikace počtu pravděpodobnosti, jenž se zabývá náhodnými jevy, nemůže vést k založení kauzálního zákona (pokud tento zákon zahrnuje také tezi uniformity kauzální determinace). (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví (...) před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

Tento článek usiluje o systematický popis teorie stylů myšlení a myšlenkových společenství polského mikrobiologa Ludwika Flecka. Článek se zabývá výchozím bodem jeho teorie: případovou studií tzv. Wassermanova testu. Následně je Fleckova teorie prezentována nejprve ve světle Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna. Jsou zaznamenány některé podobnosti mezi oběma mysliteli. Přesto se Fleckova stanoviska od Kuhnových v některých důležitých ohledech liší. Na rozdíl od převládajícího názoru, tyto rozdíly zamezují tomu, aby byl Fleck považován za předchůdce Kuhna. Z těchto důvodů tento článek zmiňuje (...) také možnost prezentovat Fleckova stanoviska v jiném kontextu, jenž je pokládán za prospěšnější, a to francouzská epistemologie. (shrink)

Tato studie je recenzní statí ke knize: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. Z témat, jež rozvíjí Fleckova kniha, sleduje především otázku, jak velké americké nadace formovaly a profilovaly výzkumnou agendu sociálních věd. Je zde předvedeno, jak definice vědy prosazovaná ve dvacátých letech minulého století velkými americkými nadacemi zcela zásadně proměnila samotnou ideu výzkumu a přinesla mnohé institucionální inovace. Vztah filantropie a (...) sociálněvědního výzkumu je sledován jak v obecném smyslu, z hlediska formativních idejí ovlivňujících vývoj sociální věd a reálnou vědeckou praxi, tak i ve vztahu k různým národním tradicím, roli jednotlivých nadací a jejich aktivitám směřujícím k prosazení specifické koncepce vědeckého výzkumu. Pozornost je zde věnována zejména Rockefellerově nadaci, jejíž koncept „realistického" výzkumu významně ovlivnil institucionální dějiny sociálních věd. Studie se rovněž zaměřuje na styl psaní, jenž se uplatňuje v současných textech o dějinách nadací, zejména ve srovnání s dosud převažujícím důrazem na studium intelektuálních dějin sociálních věd. (shrink)

Martin Heidegger svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v „souvislosti hypotéza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu „jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu „zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí „vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru „existence“.