Avtor zatrjuje, da imajo t. i. posredniški pojmi ključno vlogo pri urejanju in tvorbi pravnega znanja. V izhodišču povzame Rossovo razmišljanje o takšnih pojmih, ki ga nato kritizira. Ross je skušal pokazati, da v pravu obstajajo pojmi, ki nimajo nobenega pomenskega ozira, a je njihova raba kljub temu nekaj razumnega, saj imajo pri predstavitvi pravnih pravil koristno vlogo. Avtor meni, da sta obe Rossovi trditvi napačni: zmoten je njegov sklep, da posredniški pojmi nimajo nobenega pomenskega (...) ozira, Rossova opredelitev njihove vloge v pravu pa je preveč omejujoča. (shrink)

The expressions sufficient condition and necessary condition are frequently used in various areas in sciences as well as in everyday usage; therefore, they might be taken as expressing well defined notions which should not lead to any serious misunderstandings when used. According to the widely accepted definitions of both concepts, the concept of sufficient condition and that of necessary condition imply their symmetry : if one thing poses a sufficient condition to another thing, the latter is a necessary condition for (...) the former; however, this symmetry is hardly intuitive and it is refused by many scholars. Given the analyses of practical examples and a symmetry concept defence test, one may conclude that this view is unfounded. As a result, the definitions of the two notions are not determined enough and so is the question whether there is just a single pair of the notions or whether there are more of them. (shrink)

This paper will suggest that the work Alfred North Whitehead (1861-1947) provides a fruitful resource for understanding the philosophical development and validity of scientific concepts through an analysis of their socio-historical location. The paper will address two key elements of Whitehead’s thought. One element is "The Bifurcation of Nature" and the paper traces the influence that this conceptual compromise has had on philosophy and science through its reinforcement of the division between the natural and the social sciences. The second element (...) is the status of abstraction in thought and existence. The article will outline Whitehead’s argument that it is necessary to pay attention to the social environment which both enables and inhibits thought if historical epistemology is to develop novel yet analytically strong concepts. (shrink)

Ačkoli pojmy pro vyjádření komplexity v běžném jazyce jsou známy již od antiky, západní způsob přemýšlení o světě je ve své podstatě doménově specifický. Věda se rozdělila do mnoha specifických oblastí a suboblastí, mezi nimiž panovala jen velmi slabá spolupráce. Svět byl nahlížen jako soustava částí na sobě nezávislých, a tedy hierarchicky uspořádaných. Tento přístup je vhodný tehdy, jestliže pracujeme s velmi jednoduchými systémy, kde interakce mezi komponenty nejsou relevantní (jestli takové vůbec existují). Jestliže se ovšem chceme skutečně pokusit porozumět (...) světu kolem nás je nevyhnutelně nutný komplexně systémový přístup. Pojmy jako objekty, struktury, prostředí, emergence, univerzalita, interakce, měřítko nebo evoluce dnes plní články předních odborníků v každé vědecké oblasti.Předkládaná kritická stať má dvě části: deskriptivní, kde se zaměřuji na jednu vybranou esej v rámci každého jednotlivého tématu a kritickou, v níž jedno vybrané téma analyzuji podrobněji. (shrink)

Pojmy data, informace či metadata jsou vázány k teorii informace, která je v nejobecnější rovině součástí novověké vědecké tradice a v mnoha ohledech vychází z tradice analytické tradice. Příspěvek přináší rekapitulaci těchto východisek i vývoje analytické filosofie včetně vyústění v jazykový relativismus daný obratem v této filosofické tradici. Jazykový relativismus je v příspěvku následně vztažen i na problematiku dat a metadat. Metadata nejsou v žádném ohledu absolutním popisem datových objektů, vždy jsou závislá na dalších metadatech v pozadí a daném kontextu. (...) S daty a metadaty je třeba pracovat čistě instrumentálně. Metadata jsou nástroj pro práci s datovými objekty a jejich možnosti použití a tedy i omezení jsou dány právě touto instrumentalitou. (shrink)

Levinas se kljub številnim antičnim mitološkim in širšim literarnim reminiscencam in kljub svoji zakoreninjenosti v judovskem duhovnem izročilu vedno znova vrača k izražanju, ki bi lahko doseglo vsakega človeka in ki bi bilo torej v tem smislu univerzalno, ker bi ga bilo mogoče izraziti z razumsko opredeljivimi pojmi. To pa ne pomeni, da bi želel omejiti filozofijo na golo formo logičnih kategorij in jo prikrajšati za njeno pravico do legitimnih vprašanj, ki od samih izvorov dalje ostajajo srčika filozofije v (...) njenem etimološkem pomenu, torej ljubezni do modrosti, ki je veliko več kot samo razum. Ali še bolje – Levinas bo širil polje razuma z novo pojmovnostjo, a njegova modrost ostaja še vedno razumna. V kakšnem smislu pa gre pri Levinasu za »drugačno razumost«, je mogoče odkrivati le postopoma, skozi plasti njegovega »palimpsesta«. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

V tretji knjigi Politike, ene najpomembnejših in vplivnejših politično-filozofskih razprav sploh, se Aristoteles ukvarja z nekaterimi temeljnimi pojmi svojega političnega raziskovanja, npr. z opredelitvijo državljanstva, upravljanjem mesta kot celote, različnimi vrstami ustave, razlikovanjem med krepostjo dobrega človeka in vrlino dobrega državljana ter z razmerjem med političnimi skupnostmi, krepostjo in pravičnostjo. Zlasti prvo in drugo poglavje proučujeta pomen izraza 'državljan', upoštevajoč različne oblike državljanove prisotnosti pri oblasti in odločitvah. Analiza pokaže, da mora dober državljan biti sposoben bodisi vladati bodisi biti (...) vladan, isto pa pričakujemo tudi od dobrega človeka. In the third book of Politics, one of the most important and influential treatises on political philosophy ever written, Aristotle deals with some basic concepts of his political investigations, such as the definition of citizenship, the government of a city as a whole and the different types of regimes, the distinction between the virtue of a good man and the virtue of a good citizen, as well as the relation between political communities, virtue and justice. Particularly the first and second chapter examine the meaning of the word ‘citizen’, considering different kinds of citizen’s commitment to power and general decisions. The analysis shows that the good citizen will need to know both how to rule and to be ruled, and the good person is expected to have this very same capacity as well. (shrink)

Tento článek se zabývá problematikou (organizované) nespolupráce a černého pasažérismu; jeho cílem je ukázat „spolupráci“ a „nespolupráci“ jako relativní pojmy odpovídající různým úrovním popisu. Závěrem naznačuje, že fenomén organizovaného obcházení pravidel může představovat problém pro naturalistické varianty teorie společenské smlouvy.

V minulém čísle časopisu Pro-Fil uveřejnil Tomáš Sobek zajímavou stať (Sobek 2015) mapující různé odpovědi na otázku, co konstituuje lidský blahobyt neboli co je pro člověka dobré. Zatímco většina kapitol má spíše deskriptivní povahu – autor představuje jednotlivé konkurenční teorie blahobytu a zdržuje se jejich hodnocení – v poslední části předkládá tezi, podle níž existuje úzký vztah mezi lidským blahobytem a autenticitou. Mým cílem v tomto krátkém příspěvku je tuto domněnku podrobněji interpretovat a poněkud zproblematizovat. Nechci tím naznačovat, že spojení (...) blahobytu a autenticity není plodné. Spíš mne zajímá, jaký je přesně vztah mezi těmito pojmy. Sobek totiž na obecné rovině říká jen tolik, že se jednotlivé teorie blahobytu musí potýkat se stejnou otázkou, totiž s otázkou autenticity, že teorie blahobytu ztělesňují různé koncepce autenticity a že diskuze mezi teoriemi blahobytu jsou zároveň spory o to, co je to autentický život. (shrink)

Článek spadá do tematické oblasti současných snah o oživení Aristotelovy etické teorie. V užším vymezení jde o téma aktualizace konceptu morálního charakteru (či mravní ctnosti), které je spojováno s využitím poznatků psychologických věd. Zde pak klíčovou pozornost věnuji problému kritérií, podle kterých můžeme posuzovat adekvátnost návrhů na takovou aktualizaci. Vedle běžně respektovaných kritérií interdisciplinarity a empirické a normativní adekvátnosti představuji kritérium funkce, které je ústředním pojmem článku. Cílem článku je formulovat toto kritérium a pro jeho vyjasnění co nejlépe vystihnout funk­ci (...) (zjednodušeně řečeno užitečnost či přínos) Aristotelovy etické teorie. Dále je mým zámě­rem na příkladech představit, jaké důsledky by mělo přijetí tohoto kritéria (tedy zachování či zefektivnění funkce) pro posuzování adekvátnosti návrhů k aktualizaci Aristotelova konceptu morálního charakteru. Za funkci Aristotelovy etické teorie považuji zvyšování naší morální gramotnosti a tvrdím, že tato funkce vyplývá ze stěžejního rysu Aristotelovy práce, z důsledné analýzy a nalezení vzájemných vazeb mezi pojmy, které spojujeme s každodenní morálkou a s prožíváním dob­rého a spokojeného života. Na konkrétních příkladech ukazuji, jak snahy naplnit jiná kritéria adekvátní aktualizace mohou vést k pojmové redukci, zahlcení irelevantními informacemi, nebo jinak narážet na kritérium funkce. Naplnění všech zde představených kritérií ilustruji na analogii dovednosti, kterou jakožto aktualizaci představila Julia Annasová. (shrink)

Članek poda fenomenološki prispevek k estetiki vsakdanjosti, pri čemer izhaja iz nekaterih konceptov, ki jih je razvil Martin Heidegger. Cilj je razumeti pravo naravo same vsakdanjosti v vsej njeni dolgočasnosti in sivini ter poudariti, da v vsakodnevnosti obstaja estetski vidik. Estetika vsakdanjosti ni le »izjemno v navadnem«. Da bi razumeli celoten obseg estetike vsakdanjosti, moramo raziskati fenomen navadnega in vsakdanjega. V pričujočem članku je ontologija človekove vsakdanje eksistence razložena s pojmi kraja, življenjskega sveta, domačnosti in tujosti. Estetski vidik vsakdanjega (...) temelji na teh eksistencialnih strukturah. Človekova eksistenca se večino časa godi na domačem kraju – ki je lahko dom, delovni prostor ali pa poznani predeli v domačem mestu. Ko se premikamo po domačem območju, občutimo izkustveno ukoreninjenost in varnost. Element nepričakovanosti, ki je včasih povezan z občutkom tesnobe ali celo strahu, umanjka. Prav to dejstvo, da ni nobenih presenečenj, da stvari potekajo gladko, kot pričakujemo, je prijetno. Početi stvari na rutinski način ima določene vzorce, ki so zadovoljujoči, v njih pa je tudi estetski vidik. Estetika vsakdanjosti se nahaja v odsotnosti izjemnega, v občutku počutiti se doma in imeti nadzor. Estetika domačega je estetika manka, tiha fascinacija z odsotnostjo zahtev iz okolice. (shrink)

[A Defence of Assisted Death: Philosophical Arguments for Euthanasia and Physician-Assisted Suicide] Kniha Tomáše Hříbka je první monografií v českém jazyce, jež nabízí filozofickou obhajobu eutanazie a sebeusmrcení za asistence lékaře. Autor vysvětluje zdroje současné diskuse, definuje základní pojmy a analyzuje argumenty pro asistované sebeusmrcení a eutanazii i proti nim. Odpovídá mimo jiné na tyto zásadní otázky: Co je smrt, a jak poznáme, že nastala? Je smrt vždy újmou, nebo může i prospět? Může být rozhodnutí zabít se rozumné i morální? (...) Je apel k morální autonomii pacienta přesvědčivý? Má utrpení na konci života smysl? Pokud jsou eticky přijatelné nezahájení nebo ukončení léčby či paliativní péče, tak proč ne i eutanazie a asistovaná smrt? Lze ospravedlnit eutanazii pacientů, kteří s ní nemohou vyslovit souhlas? Je možné eutanazii a asistované sebeusmrcení odmítnout s odkazem na etiku medicíny nebo svědomí lékařů? Neocitneme se legalizací eutanazie na kluzkém svahu, po němž sklouzneme k nemorální praxi? A jsou podobné metody asistované smrti morálně přijatelné jen za předpokladu, že zůstanou výjimečné? (shrink)

Knížka je určena každému, kdo se zajímá o logickou stavbu a základy matematiky a o začátky moderní matematické logiky. Aniž předpokládala zvláštních věcných znalostí, navazujíc na tradiční středoškolskou logiku, přibližuje čtenáři výraz a methodu logiky moderní. V podstatě jde o řešení dvou otázek: jak se odvozují matematické věty a jaké jsou logické základy matematiky. Probírá spojování výroků, výrokové vzorce, obecné a existenční výroky, logickou dedukci adruhy důkazů, některé matematické pojmy (množina, vztah, zobrazení, funkce), definice a jejich vlastnosti i systémy axiomů (...) a požadavky, jež na ně klademe. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. Nejen (...) vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) (...) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Axiologie je v publikaci pojímána jako specializovaný filosofický obor, jehož úkolem není nejobecnější filosofické pojmy a kategorie vykládat, nýbrž pracovat s nimi a aplikovat je metodologicky na řešení speciálníchhodnotových problémů. Autor se zaměřuje na řešení hodnotové problematiky naší doby z různých stránek a uvažuje o marxistickém přístupu k podstatě hodnotových jevů na základě analýzy subjekto-objektového vztahu. V příloze podávápřehled historického vývoje hodnotové problematiky a jejího řešení. Pro čtenáře, kteří mají určité mezery v elementárních filosofických znalostech, připojuje stručný filosofický slovníček, vysvětlující (...) některé ze základníchfilosofických pojmů a kategorií. (shrink)

Porovnáním významu slovesa vykořisťovat v 19. a 20. století odhalíme jeho dramatickou proměnu: z pojmu neutrálního se stává pojem silně záporný a objevuje se v okolí nových slov jako kapitalista, měšťák, proletář. Tento průnik Marxova idiolektu do češtiny (a do jiných jazyků) s sebou nese několik otázek: proč vnímá Marx tyto pojmy tak vyhraněně? Z jaké pozice, když odmítá morálku jako buržoazní přežitek, odsuzuje vykořisťování? Jeho eschatologicko-dějinný rámec umožňuje čistě negativní polaritu slovesa vykořisťovat a také, bohužel, zakládá jeho autogenocidní potenciál. (...) When comparing the meaning of the verb to exploit between the nineteenth and twentieth century we discover a dramatic transformation: from a neutral term it becomes a purely negative one and collocates with new words such as capitalist, bourgeoisie, proletarian. This penetration of the idiolect of Marx into Czech (as well as other languages) raises several questions: why does Marx use these words in such a categorical way? From what position, having rejected morality as a bourgeois prejudice, does he condemn exploitation? We find that it is his apocalyptic historical frame which enables the purely negative polarity of the verb to exploit as well as its autogenocidal potential. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia vědy. Jejich (...) východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Cieľom state je navrhnúť systematickú a vyčerpávajúcu klasifikáciu definícií. Táto klasifikácia vychádza z typológie, ktorú vypracoval Richard Robinson vo svojej knihe o definíciách, no v rôznych aspektoch ju ďalej dopracováva. Nová klasifikácia je založená na dvoch kritériách, a to kritériu predmetnosti a kritériu ilokučnej sily. Podľa kritéria predmetnosti možno definovať výrazy, pojmy, resp. objekty ; podľa kritéria ilokučnej sily možno zase rozlíšiť definície, ktoré opisujú existujúci systém, a definície, ktoré transformujú daný systém na nový systém. Napokon sa podľa týchto dvoch (...) kritérií vyhodnocujú niektoré známe druhy definícií. (shrink)

Lidé s různými politickými názory interpretují klíčové pojmy politiky odlišně. Mají různé koncepce těchto pojmů, protože mají různou odpověď na politickou otázku: Co dělat? Mít stejný pojem znamená idenfikovat stejnou praktickou otázku, mít různé koncepce tohoto pojmu pak znamená mít jinou teorii toho, co je správná odpověď na tuto otázku, tedy jinou teorii toho, co máme dělat. People of different political persuasions interpret key concepts of politics in different ways. They have different conceptions of these concepts because they answer differently (...) on the political question: What to do? To have the same concept means to identify the same practical question, to have different conceptions of this concept means to have another theory of the right answer for this question. (shrink)

Štúdia interpretuje udalostnú hermeneutiku francúzskeho fenomenológa Clauda Romana, ktorú postuloval v publikáciách Udalosť a svet, Udalosť a čas a Tam je, a to cez prizmu umeleckej skúsenosti. Štúdia si kladie za cieľ interpretovať pojmy ako udalosť, advenant, ex-per-iancia, rekonfigurácia a ničota a poukázať na ich súvislosť s umením. Pracovná téza je: Advenant býva umelecky. Cieľom štúdie tak nie je len analýza a pred-stavenie Romanovho diela, ale aj vyzdvihnutie tendencií smerujúcich k chápaniu udalosti a advenanta v umeleckých kontúrach. Štúdia preto analyzuje (...) autorov kontext, ktorý tvorí fenomenologická hermeneutika, predovšetkým diela Martina Heideggera a Henriho Maldineya. V súvislosti s rekonfiguratívnym aspektom advenantovho bytia sa v štúdii stáva ústredným konceptom pojem figúry, z ktorého následne vyplýva problém herectva. (shrink)

V textu představuji dva přístupy k argumentační analýze: neformálně-logickou analýzu založenou na práci Ralpha H. Johnsona a J. Anthonyho Blaira a argumentační schémata od Douglase Waltona. V první části definuji oba dva přístupy a vysvětluji jejich vzájemný vztah. Dále vysvětluji základní pojmy obou přístupů – definuji argument, interní argument, implicitní premisu a PZ-strukturu, argumentační schéma a kritické otázky. Věnuji se i popisu jejich výhod a nevýhod. V druhé, praktické části textu aplikuji definované nástroje na video Přemluv bábu. Formuluji tři výzkumné (...) otázky, na které odpovídám. V rámci odpovědi na první předkládám PZ-strukturu argumentace z videa. Záměrem druhé otázky je identifikace argumentačních schémat v analyzované struktuře, kde považuji za nejdůležitější argument apelující na strach. Účelem poslední otázky je hledání odpovědí na kritické otázky související s identifikovaným schématem. Docházím k závěru, že protagonisté argumentu neodpovídají na otázky uspokojivě. Záměrem textu je předložit případovou studii, na které ukážu, jak analyzovat argumentační text pomocí zvolených přístupů. (shrink)

Zatímco v případě otázek rigidity singulárních termínů panuje obecná shoda, v případě rigidity predikátů tomu tak překvapivě není. Záměrem této statě je opřít distinkci rigidní / nerigidní o jasné pojmy, jmenovitě o pojem reference v určité sémantické teorii. V důsledku toho lze podat rigorózní definici pojmu rigidního designátoru individua. Tato definice je pak přímočaře adaptovatelná pro případ pojmu rigidního designátoru třídy individuí (apod.). Tímto je dosaženo nejen obecnosti, ale i vnitřní jednoty teorie rigidity.

Cílem tohoto příspěvku je interpretovat kolaboraci za druhé světové války jako fenomén. První část textu se zaměřuje především na její filozofické aspekty (pojmy mez, interakce a vina), a to hlavně na bázi Jasperse, ve druhé jsou aplikovány na český kontext druhé světové války a tranziční spravedlnosti. Vytvoří se tak schéma kolaborace, resp. kolaborace bude zasazena mezi další životní strategie. Díky tomuto propojení může příspěvek poskytnout interdisciplinární pohled na problematiku, která rozhodně vzhledem k současnému vývoji ve světě i v Evropě není (...) neaktuální. (shrink)

This essay attempts to provide an accessible introduction to the topic area of conceptual analysis of legal concepts and its methodology. I attempt to explain, at a fairly foundational level, what conceptual analysis is, how it is done and why it is important in theorizing about the law. I also attempt to explain how conceptual analysis is related to other areas in philosophy, such as metaphysics and epistemology. Next, I explain the enterprise of conceptual jurisprudence, as concerned to provide an (...) account of those properties that distinguish things that are law from things that are not law which constitute the former things as law, illustrating this explanation with what I hope are intuitive examples. Three different methodological approaches are also explained and evaluated. Finally, the practical importance of conceptual jurisprudence is discussed. (shrink)