Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha (...) naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

Poté, co je ve studii podán obraz Humovy osobnosti na pozadí jeho doby, jsou v ní rozvíjeny následující teze: I. Smyslem a cílem veškerého Humova filosofování (zejména jeho popření ontologického statusu kategorií substance a kauzality a jeho teorie mravních citů) je připravit půdu pro skeptickou destrukci veškerých tvrzení týkajících se existence a přirozenosti Boží a pro zdůvodnění pojetí, v souladu s nímž může člověk žít mravně bezúhonným životem i bez jakékoliv opory v náboženském transcendentnu. II. Všechny silně nekonsistentní momenty Humovy (...) filosofie jsou sjednoceny (obvykle perfidně utajovaným) účelem, jímž je vyvrátit náboženství z kořene; právě z onoho vrcholného bodu "syntézy" lze uchopit jejich smysl a - zároveň také jinak neuchopitelnou jednotu Humovy filosofie. III. Popření ontologického statutu kategorie substance traktované v kontextu řešení problematiky teleologického důkazu Boží existence, rezultuje u Huma (takřka s železnou logikou) v anticipační nástin fundamentálních myšlenek evolučního přístupu a teorie samoorganizace, které s velkou pravděpodobností přímo ovlivnily pojetí Charlese Darwina. (shrink)

Autorka si v článku klade otázku, nakolik Hegel ve své filosofii ohlašuje konec náboženství jakožto specifické formy vztahování se ke světu, a tak předjímá postupující sekularizaci západní kultury. Autorka vychází z tvrzení Terezy Matějčkové v její knize Hegelova fenomenologie světa, podle nějž je Hegelem oznamovaný konec třeba chápat nikoli ve smyslu časovém, nýbrž jakožto konec ve smyslu završení, odhalení principu, který se stává „středem“ nové perspektivy. Aniž by si autorka stati kladla za cíl tuto mnohokrát opakovanou otázku po výkladu Hegelovy (...) teze o konci náboženství rozhodnout, přináší argumenty jak na podporu tvrzení Terezy Matějčkové, tak také ty, které s tímto tvrzením polemizují. (shrink)

Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství (...) Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

[On Consciousness, Religion, and Freedom of the Will] An interview with Daniel Dennett on consciousness, religion and free will.

Interview of Jakub Sirovátka with Maximilian Forschner and Rudolf Langthaler.

Terms do not always cover the same meaning all the time. While translating into another language we have to take care of possible shifts in meaning in each of both languages. Some examples have been shown here from the new translation of Locke‘s Essay into Czech.

The paper focuses on the motif of hope, which plays an important role in Immanuel Kant’s practical philosophy. Hope builds a bridge between ethics and the philosophy of religion, and it does so as part of the highest good. I examine the notion of hope in Kant’s thought in three steps, based on three texts: Critique of Pure Reason (Canon of Pure Reason), Critique of Practical Reason (Postulates of Pure Practical Reason; Ethico-Theology), and Religion within the Boundaries of Mere Reason (...) (Theory of Radical Evil in Human Nature). I provide arguments to show that, for Kant, hope is a necessary motive. Hope is understood as an attitude of reason, rather than as an emotion. I further demonstrate that in the concept of hope, the desire for happiness intersects with the desire to live well morally. The function of hope, in the context of a lifetime of moral practice, is to help remove obstacles to leading a moral life. Hope is not needed to know what to do. Hope is necessary as a component of the meaningfulness of the whole. The impossibility or loss of hope for the ultimate meaning, as including the achievement of one’s own bliss, would make the lifelong pursuit of morality impossible. Finally, hope turns out to be necessary as a response to the thesis of radical evil in human nature. (shrink)

Studie recenzuje díla: Richard DAWKINS, Boží blud: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Praha: Academia 2009, 480 s. ; HANUŠ, J. - VYBÍRAL, J., Dawkins pod mikroskopem: Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010. Cílem textu je poukázat na debatu vyvolanou českým vydáním Dawkinsova díla Boží blud, jejímž nejdůkladnějším příspěvkem je vydání knihy Dawkins pod mikroskopem.

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak z (...) předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Příspěvek se zabývá analýzou Jamesova pojetí náboženské zkušenosti představené v knize The Varieties of Religious Experience (1902). Text sleduje základní obsahovou strukturu Varieties, rekonstruuje Jamesův přístup ke zkoumání náboženské zkušenosti a kriticky reflektuje předkládaná stanoviska. Postupně se proto zabývá mysticismem, filosofií a vědou o náboženství jakožto možnými garanty osobní náboženské zkušenosti. Ačkoli od prvního vydání Varieties uplynulo již přes sto let, Jamesovy myšlenky v nich obsažené jsou i dnes inspirací pro celou řadu badatelů a výzkumníků. Cílem příspěvku je poskytnout čtenářům (...) skrze historigrafickou analýzu Jamesova díla základní vhled do problematiky zkoumání náboženských zkušeností a objasnit argumentační postup obsažený ve Varieties. V závěru textu bude poukázáno i na reflexi některých Jamesových myšlenek ve vybraných současných neurovýzkumech náboženských zkušeností. (shrink)

Rozklad imperialistické společnosti a její ideologie provázejí idealistické, náboženské, iracionalistické a konzervativní filosofie. Tento rozklad neprobíhá přímočaře, ale složitě. Rozmanité myšlenkové směry a tendencesevynořujíazanikají, posilují se a oslabují. Jednou z těchto tendencí je personalismus. Slučuje vjedno prvky eklekticismu, přizpůsobivost daným poměrům a konzervativním tendencím, loajalitu k panujícímu řádu, podrobenost individua a náboženství.Na něm může protestantsky věřící občan USA budovat svou koncepci světa.

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které (...) je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

Práce si klade za cíl porovnat vliv filosofického učení na pokrok společnosti a hospodářství s ohledem na vliv náboženství. Vliv filosofie je studován na historickém vývoji společnosti ve starověku a středověku. Jde o období, které bylo nejvíc ovlivněno náboženskými změnami, které vedly k různému společenskému vývoji v závislosti na volnosti v rozhodování. Tato teze je postupně doložena na vývoji antického Řecka, starověké Číny, arabského světa a středověké katolické Evropy. Tyto regiony procházely obdobími hospodářského vzestupu a úpadku podle toho, nakolik se (...) filosofii dařilo držet odstup od náboženských zásahů. Na vývoji Evropy je zároveň poukázáno na fakt, jakým způsobem znalosti antiky procházely dějinami přes jednotlivé regiony, které kladou důraz na rozvoj člověka. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Peter Millican je profesor filosofie a Gilbert Ryle Fellow na Hertford College, University of Oxford. Věnuje se především epistemologii, filosofii jazyka a náboženství, zabývá se dílem Davida Huma a Alana Turinga. Je autorem více než padesáti časopisecky publikovaných studií, editoval sborníky The Legacy of Alan Turing (Oxford University Press, 1996) a Reading Hume on Human Understanding (Oxford University Press, 2002). Připravil kritické vydání Humova An Enquiry Concerning Human Understanding v edici Oxford World's Classics (Oxford University Press, 2008) a spravuje internetový (...) archiv Humových textů na Hume Texts Online. Rozhovor, který se odehrál v létě roku 2016, poznámkami pod čarou opatřil překladatel. (shrink)

Studie s příznačným názvem "O Planckově víře, nejen v soulad vědy s náboženstvím" se zabývá především otázkou, zda je reálně možné bezesporné fungování vědy a náboženství. Max Planck tomuto problému věnoval celou přednášku, jež se stala zdrojem této studie, jejímž cílem je kriticky posoudit Planckovy jednoznačně vyznívající závěry, totiž že vzájemné fungování vědy s náboženstvím není ani nemůže být ničím narušeno. Stručně je nastíněno i historické pozadí, jež provázelo Planckův život, neboť i to se jistě podílelo na Planckově postoji ke (...) kontroverzní otázce "náboženství a věda". (shrink)