Článek ukazuje pohled na utváření novověké koncepce pokroku v dílech Bernarda Le Boviera de Fontenelle. Idea pokroku byla poprvé přesně zformulována právě ve Fontenellových pracích. Podnětem pro Fontenellovy úvahy byla intelektuální debata querelle des anciens et des modernes. Tato diskuze měla rozhodnout o nadřazenosti novověku nad antikou nebo naopak. Fontenelle se debaty účastnil a závěry, k nimž došel, dovršily jeho teorii pokroku, jíž se věnoval nejen téměř ve všech pracích, ale též ve chvalořečích.

Studie předkládá novou interpretaci zpráv o oběhu nebeských těles podle Anaximena z Mílétu. Nebeská tělesa se v jeho pojetí nemají pohybovat pod Zemí, ale naopak kolem Země. Anaximenés měl danou koncepci přiblížit motivem plstěného klobouku, který se otáčí kolem naší hlavy. Případné vysvětlení oběhů nebeských těles pomocí nakloněné Země podél její horizontální osy však patrně mylně vychází až z koncepce kulové Země a sklonu ekliptiky. Je možné, že dochované texty ve skutečnosti navazují na problém sklonu nebeské osy a popisují (...) původní situaci oběhů nebeských těles předtím, než se „nebe naklonilo“. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například v (...) souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Wilfrid Sellars se ve svém díle snaží propojit americký pragmatismus s řadou směrů filosofické tradice, včetně Platóna, Descarta a Kant. Přesto, že jeho otázky směřují ke snaze uchopit celek světa, neponechává stranou ani čistě pragmatický aspekt, jak něčeho naším poznáním dosáhnout. Centrálním tématem jeho filosofie je problém, se kterým se filosof v tomto úsilí setkává – tj. dvojí povaha skutečnosti, dva obrazy světa, které mají stejnou úroveň složitosti, oba si nárokují být kompletním obrazem člověka-ve-světě, a které, po podrobném prozkoumání, je (...) nutné spojit do jediné vize. Tyto dva obrazy nazývá Sellars zjevný (manifest) a vědecký (scientific) obraz člověka-ve-světě. Zjevný obraz je prvotnější než obraz vědecký. Zjevný obraz je, jak uvidíme, zpřesněním či zdokonalením obrazu, který Sellars nazývá původní (original). Zásadním rozdílem zjevného oproti vědeckému obrazu je absence postulovaných nevnímatelných entit – vědecký obraz je tak jistou idealizací obrazu zjevného. V tomto textu se pokusíme ukázat, jak se Sellers pokouší tyto dva obrazy spojit. (shrink)

The aim of the paper is to introduce the concept of adaptive logics (AL) or rather adaptive logical approach. In the introduction, a motivation and an emergence of AL are briefly discussed. In the second part of the paper, specifics of AL are analysed – especially nonmonotonic character, internal and external dynamics, as well as the structure of AL, namely the distinction between upper limit logic and lower limit logic. In this part, the dynamic proof is also described. Applications of (...) AL are presented in the third part. Three illustrations from three different branches of philosophy are presented. First one is an illustration of description of science – a traditional application of AL. Second one is an illustration of solving a deontic conflict – this is a new direction within in AL which has recently been researched. Third one is an illustration of analyses of metaphors – an example of an unusual application of AL. In the conclusion of the paper, contemporary results of AL are critically evaluated with respect to some problems of the project of AL. (shrink)

Ve svém přístupu k intersubjektivitě Schütz odhlíží od radikálně filozofické analýzy toho, jak je druhý (alter ego) konstituován v mém vědomí. Namísto toho bere existenci druhých a jejich subjektivit za zaručenou a zkoumá intersubjektivní vztahy rozumění a jednání mezi jedinci. Přiblížení fenomenologické teorie žitého světa k sociologii Schützovi umožňuje studovat sociální interakci a řád. Článek věnuje pozornost Schützově pohledu na subjektivitu, smysl a struktury relevance. Rozlišuje mezi spoluprožívanou a typizovanou intersubjektivitou, přičemž typizovaná je prezentována jako originální příspěvek k interpretativní sociologii. (...) Díky analýze intersubjektivity Schütz překračuje pozici (metodického) individualismu, která je mu někdy připisována. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

In 2009, we celebrated the bicentennial of the birth of Charles Darwin and the sesquicentennial of the publication of his book The Origin of Species. This seems to be a good opportunity to evaluate the importance of Darwin’s work for the social sciences, mainly for philosophical anthropology. The aim of this paper is to discuss the traditional anthropocentric conceptions of man, which consider our biological species to be exceptional – qualitatively higher than other living organisms. Over the course of the (...) 20th century, philosophers have argued for the claim in a number of ways: man is supposed to be the only animal capable of laughter, love, thought or language. It has also been claimed that only members of Homo sapiens have free will, morality or religion. The paper refutes these arguments on the basis of contemporary studies by M. Davila Ross, H. Fischer, K. Arnold, K. Zuberbühler, G. Konopka, B. Libet, F. De Waal, M. Bekoff, P. Boyer, B. Hood, G. Paul and others. The author argues that the only differences between man and other animals are quantitative, and therefore the nature of humans should be studied using the methods of naturalized philosophy, with respect to the natural sciences. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Stoická koncepce kategorií představuje ve výzkumu stoické filosofie relativně méně probádanou oblast. Řada textů, které se stoicismu věnují, se zabývá stoickými kategoriemi jen okrajově nebo vůbec. U raných stoiků, kteří se metafyzikou, jak z pozdějších zpráv víme, intenzivně zabývali, máme dochovány pouze zlomky jejich děl, a i v těch je odkazů na problematiku kategorií velmi málo. Přesně vyjmenovaný seznam stoických kategorií, jak nám jej předala pozdější tradice, u nich nenajdeme, a i míst, kde jsou explicitně diskutovány jednotlivé kategorie, je (...) poměrně poskrovnu. Při rekonstrukci stoické teorie kategorií jsme tudíž často odkázáni na pozdější myslitele či sekundární zdroje, jejichž autoři nebyli mnohdy stoické filosofii nakloněni a jejich explicitním cílem ji bylo vyvrátit. V předkládané práci se pokoušíme přes tyto obtíže stoický systém kategorií na základě soudobých interpretačních pokusů klíčových textu rekonstruovat. (shrink)

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich koncepce, (...) které se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy. (shrink)

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních institucí. (...) Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Tato studie mapuje vývoj Brentanova pojetí pravdy a ontologie, která se s jednotlivými pokusy po definici pravdy pojí. Nejprve je představena Brentanova raná koncepce pravdy jako shody soudu a předmětu soudu. Jsou ukázány problémy, na které Brentano ve svém korespondenčním pojetí pravdy narazil. Tyto problémy se týkají zejména zvláštních typů entit, které mají ručit za pravdivost soudů, jež vypovídají o neexistujících předmětech, privacích etc. Tváří tvář těmto problémům Brentano svoji původní koncepci zavrhl a nahradil epistemickým pojetím pravdy jako evidence (...) a reduktivním pojetím nereálných předmětů, které jsou pouhým zdáním, jež v nás vzbuzuje nedostatečná analýza sémantické formy soudů. Studie předkládá v základních obrysech Brentanovo pojetí významu soudů o ireálných entitách podává a podrobuje ho kritice.The article describes the development of Brentano's conception of truth as well as the ontology which is closely connected to different attempts of Brentano's definition of truth. First of all comes Brentano's early view of truth as a correspondence between judgment and object into consideration. This conception brought Brentano face to face with peculiar kinds of entities which are to vouch for truth of judgments concerning non-existent objects, privations etc. Brentano was eventually forced to leave his original definition behind and substitute it with a new definition of truth as evidence. He also embraced a reductive stand towards supposedly unreal entities which are to be interpreted as fictions caused by insufficient analysis of semantic structures of judgments. The study ends with a presentation and critique of brentanian analysis of semantics of judgments concerning unreal objects. (shrink)

Článek představuje koncept epizodické osoby Galena Strawsona. Tento koncept představuje lidi, kteří neprožívají svůj život v jednotě jediného životního příběhu. Koncepce tak představuje alternativu k narativnímu pohledu osobní identity, který představuje životní příběh jako prvek zakládající osobní identitu.V první části článku je představena Strawsonova argumentace proti narativní tezi, kde jsou již nastíněny některé základní psychologické charakteristiky epizodické osoby. Je ukázáno, jak se epizodici liší v prožívání-sebe (epizodik nevnímá sebe v minulosti jako identické self), resp. v přesvědčeních ohledně jejich vlastní (...) identity. Jako centrální přesvědčení je identifikován fatalistický postoj (v tom smyslu, že osud je považován za autora vlastní identity). Je poukázán rozpor mezi sebe-konstitucí postulovanou narativní teorií a fatalistickým postojem.Hlavním cílem příspěvku je pak zakotvit koncept epizodické osoby v empirických datech, čemuž je věnována druhá část článku. Nejprve je představena teorie časové orientace Philipa Zimbarda a Johna Boyda, která představuje tři základní časové orientace – orientaci na minulost, na přítomnost a na budoucnost. Detailněji je představen psychologický profil člověka orientovaného na přítomnost. Fatalismus a smyslovost jsou identifikovány jako základní společné charakteristiky orientace na přítomnost a epizodičnosti. Je ukázáno, že orientace na přítomnost (na rozdíl od ostatních časových orientací, které jsou v souladu s narativním pohledem na vlastní život) podrývá narativní prožívání vlastního života, jako další paralela mezi epizodicitou a orientací na přítomnost. Tematizován je možný rozdíl v koncepcích fatalismu u člověka orientovaného na fatalistickou přítomnost a epizodické osoby. (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) (...) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Autorka objasňuje koncepci dějin filosofie A. Smetany, zařazuje ji do myšlenkového vývoje a vysvětluje jeho příslušnost k "pravému socialismu". Koncepce se soustředila hlavně na období od Kanta k Feuerbachovi. V druhé části.

Abstrakt Stať seznamuje se dvěma koncepcemi stylů – „styly vědeckého myšlení“ historika Alistaira C. Crombieho a „styly uvažování“ filozofa Iana Hackinga – a vyplňuje tak určitou mezeru v českém prostředí, kde jim zatím nebyla věnována patřičná pozornost. Na úvod bude představena historická koncepce Crombieho, která styly používá jako organizující kategorie pro výklad dějin západní vědy, a následně jejich Hackingova transformace ve filozofické kategorie uplatnitelné i v současné vědě. V návaznosti na to budou stručně nastíněny okolnosti jejich vzniku, vzájemné odlišnosti (...) a recepce dalšími autory. Těžiště statě spočívá v uvedení stylů do souvislosti s objektivitou, protože pro Crombieho i Hackinga jsou právě styly tím, co konstituuje vědeckou objektivitu. Odlišné pojetí objektivity v různých disciplínách je pak výsledkem ontologické mnohosti zkoumaných objektů i teoretické a metodologické plurality, mající původ právě v historicky odlišných stylech vědy. To bude ilustrováno na příkladu pravděpodobnostního a statistického stylu, který Hacking v několika svých prací detailně rozpracoval. (shrink)

Studie je interpretací Patočkova pozdního myšlení a snaží se osvětlit určité netriviální souvislosti, zejména úzký vztah mezi Patočkovou filosofií dějin a fenomenologií. Patočkův pokus využít pro interpretaci současné situace Evropy platónský pojem psyché je zasazen do dějinně-filosofického kontextu, ale zejména je situován do kontextu Patočkových husserlovských a heideggerovských filosofických východisek. Jako desideratum Patočkova myšlení se ukazuje koncepce pravdy, jež by brala v potaz problematiku lidské zodpovědnosti.

Máme tři hlavní teorie blahobytu. První je hédonismus. To je teze, že blahobyt jednotlivce zcela závisí na tom, jak se cítí. Blahobyt prostě spočívá v potěšení. Je pro něj dobré, aby prožíval příjemné zážitky ve svém životě. A špatné je pro něj, aby ve svém životě trpěl. Nejlepší život je pak takový, který znamená největší možnou převahu potěšení nad bolestí. Druhá je teorie touhy, která znamená, že něco je pro někoho dobré, protože to splňuje jeho touhu. Je na tom lépe (...) do té míry, do jaké dostane to, co chce. Stručně, blahobyt spočívá v realizaci subjektivních preferencí. Třetí teorie blahobytu je perfekcionismus. To je názor, že dobrý je rozvoj určitých schopností, které jsou charakteristické pro člověka. Tyto schopnosti zahrnují zejména naši racionalitu, teoretickou i praktickou. Blahobyt spočívá v sebe-zdokonalování, v životě excelentní a ctnostné aktivity, resp. v dobrém fungování lidské bytosti. Počiny, jako jsou úspěšné projekty, poznání, estetická zkušenost, rodičovství a přátelství, jsou konstitutivní pro naši lidskou prosperitu. V tomto článku dospívám k závěru, že tyto tři konkurenční teorie ztělesňují odlišné koncepce autenticity. (shrink)

Předložená studie pojednává o tom, jakým způsobem ovlivnily země latinské Ameriky myšlení významného španělského moderního filosofa José Ortegy y Gasseta a rovněž o pocitech, které v autorovy zanechaly jeho návštěvy v zemích latinské Ameriky, zejména pak Argentině. Dále se zaměřuje na vliv Ortegy na hispanoamerické filosofické myšlení. Na prvních stránkách text představuje stručnou historii filosofického myšlení v latinské Americe. Následně se zaměřuje na Ortegovu snahu o nalezení intelektuálního „léku“ na hispanoamerický problém spojený s hledáním národní identity. Dále přibližuje Ortegovy myšlenky, (...) teorie a koncepce, které měly nejvýznamnější vliv na tvorbu tamních intelektuálů, zejména perspektivismus, raciovitalismus, teorii generací a teorii kultur. (shrink)

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým (...) textům. Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Práce se zabývá filosofickou analýzou vědeckého výzkumu, kterou v polovině minulého století provedla botanička Agnes Arberová. Její koncepce je cenným příspěvkem k otázce kontextu vzniku vědeckého objevu a procesu jeho zdůvodnění v biologických disciplínách. Ve stati se pokusím doložit, že její úvahy mají ráz v zásadě fenomenologický, a proto bude její koncepce interpretována na pozadí úvah Maurice Merleau-Pontyho o tělesné povaze smyslů. Taková interpretace napovídá, že Arberová ve shodě s Merleau-Pontym uvažuje o fenoménech nikoli jako o objektech, které (...) lze zkoumat odděleně, nýbrž nám představuje fenomenální pole, v němž se fenomény vyjevují v souvislosti s předcházející zkušeností. Orientace v předmětu výzkumu lze vnímat jako otázku rovnováhy, jíž badatel výzkumem aktivně vyhledává. (shrink)

Tato studie je recenzní statí ke knize: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. Z témat, jež rozvíjí Fleckova kniha, sleduje především otázku, jak velké americké nadace formovaly a profilovaly výzkumnou agendu sociálních věd. Je zde předvedeno, jak definice vědy prosazovaná ve dvacátých letech minulého století velkými americkými nadacemi zcela zásadně proměnila samotnou ideu výzkumu a přinesla mnohé institucionální inovace. Vztah filantropie a (...) sociálněvědního výzkumu je sledován jak v obecném smyslu, z hlediska formativních idejí ovlivňujících vývoj sociální věd a reálnou vědeckou praxi, tak i ve vztahu k různým národním tradicím, roli jednotlivých nadací a jejich aktivitám směřujícím k prosazení specifické koncepce vědeckého výzkumu. Pozornost je zde věnována zejména Rockefellerově nadaci, jejíž koncept „realistického" výzkumu významně ovlivnil institucionální dějiny sociálních věd. Studie se rovněž zaměřuje na styl psaní, jenž se uplatňuje v současných textech o dějinách nadací, zejména ve srovnání s dosud převažujícím důrazem na studium intelektuálních dějin sociálních věd. (shrink)

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, nýbrž (...) spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Psychofyzický problém je centrálním problémem ve filozofii mysli. Filozofie předkládá řadu řešení psychofyzického problému v podobě konceptů a teorií ve snaze odpovědět na otázky, zda fyzické a mentální fenomény mají nějaký vztah a pokud ano, jakým způsobem se tento vztah uskutečňuje. Otázky ohledně vztahu fyzického a mentálního aspektu a ohledně jejich podstaty nejsou považovány psychiatrií za zásadní, přestože se psychiatrie ve výzkumu i klinické praxi zaměřuje na dílčí aspekty tohoto problému. Tento článek zkoumá, které filozofické koncepce psychofyzického problému se (...) uplatňují v teoretických konstruktech psychiatrie. (shrink)

Morální intuice hrají důležitou roli v normativních teoriích. Velmi často bývají posledním arbitrem při rozhodování o přijetí či odmítnutí teorie, obecného mravního principu nebo konkrétního přesvědčení. Co jsou morální intuice? Jak vznikají? Jakou mají povahu? A mohou skutečně hrát tu úlohu, kterou jim normativní koncepce přisuzují? Cílem přednášky je vyjádřit skepticismus v této otázce a obavy, že to, co se dozvídáme od současných empirických věd o povaze intuic a možných zkreslujících vlivech, které na ně působí, ukazuje, že není možné (...) jejich zdůvodňující úlohu akceptovat. Moral intuitions play an important role in normative theories. They frequently serve as the ultimate arbiter in deciding whether to accept or reject a theory, a general moral principle or a particular belief. What are moral intuitions? How do they arise? What is their nature? And are they capable of playing the role that normative theories ascribe to them? The objective of the lecture is to express skepticism in that question and concern that what we learn about the nature of intuition and possible influences that distort them from current empirical science shows that it is not possible to accept the justificatory role of intuitions.klíčová slova: intuice, efekt popisu, emoce, experimentální filozofie, kognitivní a afektivní systém, morální psychologie, zdůvodnění.keywords: intuition, framing effect, emotion, experimental philosophy, cognitive and affective systems, moral psychology, justification. (shrink)

Autorský kolektiv z Katedry politologie brněnské Fakulty sociálních studií přichází s publikací, která má za cíl představit soudobé politicko-teoretické diskuze nad základními aspekty liberální demokracie, jako jsou například většinové rozhodování, idea lidské důstojnosti nebo vztah demokracie a lidských práv. Nepodává však pouze učebnicový přehled, ale jednotlivé představené koncepce též kriticky hodnotí. Jako problematické pak v obecnějším pohledu vnímá přílišné množství dílčích teoretických inovací spěchajících zachránit liberální demokracii. To totiž v konečném důsledku vede k nesrozumitelné kakofonii, která zevnitř disciplíny politické (...) teorie/politické filosofie vychází. Kniha se tak snaží o systematizaci současných diskuzí a o pojmová vyjasnění. Jako zásadní věc pak vnímá též napětí mezi nutností přijímat legitimní a závazná kolektivní rozhodnutí a skutečností hluboké diverzity v současných společnostech. V poslední kapitole tak Pavel Dufek představuje jako vhodnou inspiraci teorie veřejného ospravedlnění. Tato recenze má za cíl seznámit čtenáře se základní strukturou a argumenty publikace a vnést do debaty s knihou některé další aspekty charakterizující naši postmoderní situaci. (shrink)

Problém svobodné vůle je tradičně považován za ryze metafyzický, a tedy neempirický. Díky současnému rozvoji kognitivních věd však narůstá množství argumentů založených na empirických poznatcích. Tento článek podává stručný přehled několika takových poznatků. Na jedné straně jde o výzkumy zabývající se otázkou kauzální potence vědomí a uvědomění si příčin svých akcí. Nejslavnější, avšak patrně nikoli nejvýznamnější, jsou zde bezpochyby experimenty Benjamina Libeta. Na druhé straně jde o zkoumání samotného prožitku svobodné agence. Zda danou akci vnímám jako svoji vlastní, závisí pravděpodobně (...) na prediktivních i postdiktivních faktorech, o čemž svědčí situace, kdy podkladové kognitivní mechanismy selžou a vedou k omylům. Závěrem příspěvku je zamyšlení nad důsledky vědeckých poznatků pro různá pojetí svobodné vůle: libertariánské a kompatibilistické. Argumentuji ve prospěch smysluplnosti kompatibilistické koncepce svobodné vůle, proti které lze vést námitky spíše z pozice psychologie než neurověd. (shrink)

Tato práce se zaměřuje na myšlení dvou významných teoretiků přirozeného zákona a přirozených práv - Johna Locka a Murrayho Rothbarda. Snaží se porovnat jejich představy o přirozeném řádu. Můžeme zde najít důležitou shodu, jako v případě zdůvodnění legitimnosti soukromého vlastnictví, ale zároveň i rozdíly. Locke a Rothbard se liší zejména v názoru na stát a jeho vznik, což vede buď k jeho ospravedlnění u Locka, či k jeho důraznému odmítnutí u Rothbarda. Rothbardova koncepce je v této práci pojímána jako (...) dovedení Lockových východisek do logických důsledků. (shrink)

Věhlas Gerberta z Remeše (jako papež Silvestr II.) je již od středověku tradován zejména v přímé vazbě s jeho studiem quadrivia ve Španělsku. Tato studie se zabývá problematikou měření času podle Gerberta a snaží se ukázat, že základní koncepce a znalosti, kterých Gerbert k měření času užívá, jsou takřka výhradně převzaty z latinské (převážně) encyklopedické tradice, s výjimkou díla De utilitatibus astrolabii, které je někdy Gerbertovi připisováno, v němž jsou recipovány arabské i latinské zdroje. Nejprve jsou popsány zmínky o (...) Gerbertově konstrukci horologií (část I), následně je představen Gerbertův dopis bratru Adamovi (část II), následuje vymezení základních pojmů – den, noc, rovnoměrná a nerovnoměrná hodina apod. podle latinské tradice i podle spisu De utilitatibus astrolabii (část III), popisy časových pásem podle latinských autorit, včetně řeckého původu těchto paralelních zón (části IV a V) a časová pásma podle nejstarších arabských astrolábů a spisu De utilitatibus astrolabii (část VI), návody k určení přítomnosti v určitém klimatu podle Gerbertova dopisu a spisu De utilitatibus astrolabii (část VII) a pokusy o vysvětlení některých dalších detailů z Gerbertova dopisu Adamovi (část VIII). (shrink)

Kritický racionalismus je v české akademické diskusi spojován především se jménem sira Karla R. Poppera. Cílem tohoto článku je komparativně rozšířit tento obraz prostřednictvím myšlenek Hanse Alberta, Popperova následovníka v německé jazykové oblasti. Konkrétně bude diskutována problematika rozlišení kontextu objevu a kontextu zdůvodnění. Na základě vybraných problémů, s nimiž se Popper nedokázal zcela vypořádat, bude ukázáno, jak tyto problémy do své koncepce involvuje a jak je řeší Albert. Zajímavý na tomto srovnání je především fakt, že Albert pojímá původně filosoficko-vědní (...) problémy v širším filosofickém rámci. Díky tomu se mu podařilo uchopit kritický racionalismus – jak sám Popper uznal – s odstupem a v nových souvislostech. In the Czech academic environment, the critical rationalism is associated above all with the name of Sir Karl R. Popper. The aim of this paper is to comparatively extend this view via thoughts of Popper’s German follower Hans Albert. Specifically, the issue of the distinction between context of discovery and context of justification will be discussed here. Against the background of selected problems, which Popper did not adequately solve, I will demonstrate how Albert involves these problems in his own conception and how he solves them. The interesting fact about this comparison is that Albert approaches the originally philosophical-scientific problems in a wider philosophical context. Thanks to this wider context he grasps the critical rationalism from a distance and in new connections, as Popper accepted himself. (shrink)

Studie systematicky sleduje Patočkovu inspiraci sókratovskými a platónskými motivy od počátku jeho myslitelského úsilí po formulaci „negativního platonismu“. Vůdčí se postupně stává otázka, proč chce být Patočkova koncepce negativním platonismem, a nikoli tím, co bychom mohli nazvat existenciálním sókratovstvím. S oporou v interpretaci Patočkových přednášek o Sókratovi a Platónovi, jakož i jeho nepublikované knihy Věčnost a dějinnost, se pokoušíme podat interpretaci negativního platonismu.

Cílem tohoto textu je vyložit teorii poznání u prvorepublikového národohospodáře Jana Loevensteina. Hlavním zájmem Loevensteinova studia noetiky bylo odstranění rozporů v originálním přístupu k ekonomické metodologii u Karla Engliše. Předkládaná noetická koncepce je proto nezáměrným důsledkem kritiky některých aspektů Schopenhaurovy filosofie a Englišovy teleologie. Nejvýraznějším přínosem pro teleologii a metodologický apriorismus je objektivní platnost soudů při využití Loevensteinových noetických základů.

Předkládaná studie se pokouší zmapovat rozhodující mezníky antického pojetí dějin. Kořeny tohoto nacházíme již v řecké mytologii, u Hesioda, jenž přichází jako první s tzv. koncepcí postupně upadajících věků lidstva. Tato koncepce je lokalisovatelná posléze u Platona, zejména pak v jeho koncepci ústav. Najdeme jej u vrcholného představitele druhé etapy stoicismu, Poseidonia z Apameie, který následně ovlivní římskou spiritualitu s jejím vnímáním dějin coby úpadku. Vedle této linie pak studie sleduje ještě linii tzv. cyklického pojetí dějin, která má zřejmě (...) kořeny v mytologické tradici a je následně zpracovávána presokratovskou filosofií (Herakleitos z Efesu), najdeme ji u Platona, ale zejména pak u "pilíře" stoy Chrysippa ze Soloi, Poseidonia a následně se pak stane součástí římského myšlení. Do jakéhosi kontrapunktu pak studie, alespoň v náznaku, staví tzv. lineární pojetí dějin vlastní židovsko-křesťanské tradici a vrcholně zpracované Augustinem Aureliem. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy zkušenosti (...) a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

Protože česká komeniologie a intelektuální historie dosud postrádají komplexnější monografické pojednání o vztahu Komenský – Bacon, je cílem této knihy přiblížit koncepci reformy (respektive obnovy) vědění obsaženou v dílech obou jmenovaných osobností – českého teologa, filozofa a pedagogického reformátora Jana Amose Komenského (1592–1670) a anglického filozofa a státníka Francise Bacona (1561–1626). Zatímco v první části knihy jsou cesty obou myslitelů k vrcholné podobě jejich vizí sledovány odděleně, druhá část se soustředí na zodpovězení především těch otázek, které oba autory spojují: V (...) čem spočívá jádro projektu reformy vědění u Komenského a v čem u Bacona? Jaká je struktura a koncepce jejich projektů? Jedná se o projekt obnovy, nebo o vizi pokroku vědění? Jak si Komenský a Bacon představovali realizaci svých záměrů? Jakou metodu k tomu zvolili? Do jaké míry byl Komenský Baconem ovlivněn? Co je pojítkem obou projektů? Na základě odpovědí na tyto otázky se autor v závěru knihy pokouší rozřešit dlouhodobý interpretační spor o povaze Komenského vztahu k Baconovi: Byl Komenský významným pokračovatelem a propagátorem Baconova díla? Nebo byl naopak myslitelem, který Baconův odkaz zjednodušil a zvulgarizoval? Anebo byl Komenský vskutku svébytnou filozofickou osobností, jež byla inspirována spíše jen duchem Baconova díla? (shrink)

Magie a estetika odkouzlení u Collingwooda = Magic and the aesthetics of disenchantment in Collingwood / Jakub Stejskal -- Americký trávník jako cvičiště občanské ctnosti = American lawn as a training ground for civic virtue / Jan Hlávka -- Patočkova raná filosofie umění = Patočka's early philosophy of art / Jan Josl -- Koncepce a priori Mikela Dufrenna = Mikel Dufrenne's concept of the a priori / Felix Borecký -- A priori imaginace = The a priori of imagination / (...) Mikel Dufrenne. (shrink)

Cílem studie je srovnání Platónova a Aristotelova výkladu vlastností těžké a lehké. Nejprve jsou představeny hlavní motivy obou výkladů a poté následuje srovnání z hlediska využití empirických dat, z hlediska jejich explikační síly a také co do blízkosti modernímu pojetí tíže. V závěru se ukazuje, že Aristotelova koncepce těžkého a lehkého je propracovanější a komplexnější, ovšem mnohem stručnější výklad Platónův má také značné explikační možnosti a v určitých ohledech Aristotelovu teorii předčí.

Prvním cílem předkládané studie je podat podrobnější výklad pojetí smyslového vnímání v rukopisech Jana Patočky z let 1939–1945. Druhým cílem je ukázat originální i šířeji sdílenou stránku Patočkova pojetí na základě jeho srovnání s analogickými tezemi formulovanými v přednáškách Maurice Merleau-Pontyho z roku 1953. – Východiskem Patočkovy koncepce smyslového vnímání je myšlenka předmětné a horizontové intencionality. Jejím účelem je toto pojetí intencionality deskriptivně založit a interpretativně rozvinout tak, aby umožnilo pochopit vztah a distanci prožívajícího a prožívaného. Za tímto účelem (...) Patočka koncipuje pojem bytostného zájmu jednotlivého bytí o toto bytí samo jakožto princip předmětné intencionality a počátek individuální sebeobjektivace, jíž je tělo. Vztah mezi tímto zájmem, tělem a předmětnou intencí popisuje jako poměr výrazu a vyjádření. Na základě této deskripce předkládá fenomenologickou interpretaci veškeré předmětnosti jakožto výrazu určitého života na jedné straně a intencionálního vyjádření na straně druhé. – Právě tento závěr se ve srovnání s tezemi Merleau-Pontyho ukazuje jako originální myšlenka Patočkova filosofického fragmentu. (shrink)

Filozoficko-antropologické dědictví Viktora E. Frankla zůstává dosud nedoceněnou oblastí v jeho široké tvůrčí činnosti, která zahrnuje také neurologické, psychiatrické, psychoterapeutické a axiologicko-etické bádání. Franklovým dílem však prolíná svébytná multidimenzionální koncepce člověka, která je v následujícím příspěvku úzce spojena s Franklovou primární profesní orientací - péčí o zdraví a snahou o uzdravení nemocných - a s jednou z dominant Franklovy tragické triády - utrpením.

V minulém čísle časopisu Pro-Fil uveřejnil Tomáš Sobek zajímavou stať (Sobek 2015) mapující různé odpovědi na otázku, co konstituuje lidský blahobyt neboli co je pro člověka dobré. Zatímco většina kapitol má spíše deskriptivní povahu – autor představuje jednotlivé konkurenční teorie blahobytu a zdržuje se jejich hodnocení – v poslední části předkládá tezi, podle níž existuje úzký vztah mezi lidským blahobytem a autenticitou. Mým cílem v tomto krátkém příspěvku je tuto domněnku podrobněji interpretovat a poněkud zproblematizovat. Nechci tím naznačovat, že spojení (...) blahobytu a autenticity není plodné. Spíš mne zajímá, jaký je přesně vztah mezi těmito pojmy. Sobek totiž na obecné rovině říká jen tolik, že se jednotlivé teorie blahobytu musí potýkat se stejnou otázkou, totiž s otázkou autenticity, že teorie blahobytu ztělesňují různé koncepce autenticity a že diskuze mezi teoriemi blahobytu jsou zároveň spory o to, co je to autentický život. (shrink)

Celek bioetické problematiky tvoří nejprogresivnější část soudobého etického dis­kursu. Koncepce etiky sociálních důsledků (ethics of social consequences) a evoluční ontologie v této oblasti představují značný potenciál v rozvoji všech tří pilířů bioeti­ky (humánní bioetika, etika environmentální i „animal ethics“). Environmentální eti­ka v současnosti zřejmě poněkud stagnuje, současně však lze s úspěchem zpracovávat kritickou teoretickou (metodologickou) analýzu jejích stávajících podob jako důleži­tý podnět pro možný další rozvoj. Evoluční ontologie nabízí nový originální pohled na vztah přírody a kultury. Proto ji lze (...) považovat za možnou inspiraci pro axiologii a environmentální etiku. (shrink)

Základní otázkou studie je, zda lze koncept mimésis považovat v současné teorii interpretace za udržitelný, přičemž se zaměřuje na kritiku formulovanou na základě dvou argumentů – tj. buďto se odmítá vztah skutečnosti a uměleckého, resp. literárního díla, nebo se tento vztah připouští, ale odmítá se, že by se vyčerpával pouze vztahem prosté nápodoby. Dále se (v komparativním náhledu) zaměřuje na současné koncepce, které pracují s konceptem mimeze jako s interpretačně funkčním. V závěru se tak ukazuje, že předpoklad vztahu mezi (...) fikcí a skutečností lze v současných teoriích interpretace považovat za přijatelný, a koncept mimésis tak nemusí být překonaným konstruktem (byť za určitých podmínek).The main issue of this study is whether the concept of mimésis can be accepted as a defensible one in a contemporary theory of interpretation. It focuses on the criticism based on the following arguments: either any relation between fiction and reality is rejected or it is claimed that the relation cannot be reduced to mimémis. Further the study focuses on the contemporary theories working succesfully with the concept of mimesis as well. So the study shows that the relation between fiction and reality is an acceptable assumption in a contemporary literary theories, so that the concept of mimesis cannot be considered as an overthrown theoretical construct. (shrink)