Abstract

Autor si klade otázku proč, vzdor Husserlovu důrazu na jasné nazření, se jeho žáci často kloní k mystizujícímu iracionalismu. Poukazuje, že pokud Husserlův stěžejní pojem Wesen chápeme jako podstatu, Wesenschau přímo svádí k mystizujícímu výkladu. Navrhuje proto chápat Wesen jako smysl čili úkol, který jednotlivina přijímá v rámci celku a jímž se stává jednotlivinou určitého druhu. Takové pojetí řeší problém Wesenschau, avšak v rámci statického pojetí skutečnosti nás vystavuje nebezpečí psychologismu. Vyžaduje proto dynamické pojetí skutečnosti v pohybu, který vytváří potřeby a tedy úkoly nezávisle na vůli určitého jedince a v tom smyslu a-subjektivně. Autor tento výklad nepovažuje za Husserlovu mens auctoris, jen za směr, kterým by se Husserlovo myšlení mohlo vyvíjet