Článek se věnuje argumentu kluzkého svahu a otázce, jak jej identifikovat a hodnotit. Argument kluzkého svahu je využíván v rámci praktického uvažování a v dialogu, svou strukturou odpovídá negativnímu argumentu z důsledku, má v zásadě defeasibilní povahu a je často účinný při snaze přenést důkazní břemeno na stranu oponenta. Hodnocení argumentu kluzkého svahu je založeno na kontextu dialogu spíše než na hodnocení jeho deduktivní či induktivní správnosti.V příspěvku jsou představeny čtyři typy argumentu. Zaprvé argument kluzkého svahu typu sorites, jehož označení (...) odkazuje k paradoxu sorites neboli paradoxu hromady. Argument kluzkého svahu typu sorites je ve své podstatě kombinací argumentu ad absurdum a sofismatu polyzeteseos. Zadruhé kauzální argument kluzkého svahu, který se zakládá na předpovědi série událostí. Tento typ argumentu je často označován jako teorie domina či dominový efekt. Nicméně, ať už jej pojmenujeme jakkoli, zásadní pro jeho identifikaci, analýzu a hodnocení je fakt, že se jedná o předpověď budoucího stavu věcí. Předpověď více či méně pravděpodobnou, zakládající se na slabých či silných předpokladech. Zatřetí precedentální argument kluzkého svahu, který se objevuje v diskuzích o možnosti změny současného pravidla či platné normy. Argumenty založené na precedentu obecně souvisí s usuzováním na základě konkrétního případu. Precedentální argument kluzkého svahu využívá podobnosti mezi případy, a je tedy založen na analogii. A posledním, čtvrtým typem argumentu kluzkého svahu, kterému se příspěvek věnuje, je tzv. plný argument kluzkého svahu či kombinovaný argument kluzkého svahu. (shrink)

Nemonotónní logika vznikla za účelem systematicky zachytit tzv. zrušitelné uvažování, tj. typ každodenního uvažování, které vede jen k provizorně platným argumentům, jenž mohou být následně staženy s příchodem nových informací. Tím se ovšem nemonotónní logika dostává do ostrého kontrastu s klasickou logikou, která je monotónní, tj. žádné dodatečné premisy nemohou zrušit jednou již platné argumenty. To bylo pro mnohé dostatečným důvodem k tomu, aby nemonotónní logice upřeli status logiky. V tomto textu si ukážeme, že takový závěr je příliš unáhlený a (...) že nemonotónní logika má právo se nazývat logikou. (shrink)